Sarexův web

Temné povídky z oblasti Bradavic

Monstrum

5. kapitola

Takže, nakonec jsem to nikomu neposílal, později to pošlu lexterovi, který to snad opraví. Sám jsem to projel teď, dopsal posledních pět stran a dávám to sem. Doufám že se vám to bude líbit, je tam akce, pár vtipných scén a několik nových postav, z nichž jedna (schválně jestli uhodnete) je jeden "povídkář", takže se mu tímto trochu omlouvám. Přeji hezké čtení, Sarex.

5.

 

Druhé ráno vstal, neměl nic na práci. Volno?, podivil se v duchu a zakroutil nevěřícně hlavou. Jak byl jeho život jiný, než před měsícem. To byl chudý nikdo, koho všichni odsuzovali. Teď? Měl slušně peněz, dvě hlavy zločineckých organizací mu zadávají dobře placenou a vzrušující práci, projevil o něj zájem dokonce řád Lovců. Dobře, nejmenují se tak, ale při myšlenkových pochodech jim tak říkal.

 

Přešel do kuchyňského koutu a tam si v ledničce vzal nějaké jídlo a cosi udělal na pánvičce. Docela to vonělo a byla tam cítit skořice a chalapeňos papričky. Nikdy se ve vaření moc nevyznal. Potom se natáhl po obleku. Na chvíli se zarazil.

 

„Co to kurva dělám?“ vyjel, když byl naprosto pevně rozhodnutý, vzít si na dnešní nákupy oblek. Ihned to samozřejmě zavrhnul a radši si vzal pohodlné džíny s tmavě zeleným tričkem s dlouhým rukávem a na nohy žabky. Na verandě se omyl v sudu s vodou od ospalek a vzal si váček s penězi a pytel na nákupy. Loďák vyhodil přes ramena a ještě se natáhl pro své hodinky.

 

*

 

Chtěl si nakoupit nějaké oblečení. To co měl, bylo už staré, a přeci jenom, měl na to dostatek financí. Proto udělá dnešní den nákupy v Londýně. Z ulice se přemístil do Děravého kotle a odtamtud se dal metrem do nákupní zóny. Tam vystoupil a vydal se klidným krokem po obchodech. V prvním butiku, který viděl, zkontroloval ceny, obsah a zase odešel.

 

„Sakra, tam to stojí, jako kdybych si k tričku kupoval ladící auto,“ mumlal si pod vousy. Ve dvou dalších to bylo podobné, takže zapadl do toho třetího, kde byla cena asi pětinová než v obou předchozích. Vydal se proto rovnou k tričkům s dlouhým rukávem. Má skoro pět tisíc liber, tak co. Na hromádku si vytahoval vyhovující oblečení a trička pokládal na kostku, kde si mohli zákazníci asi odpočinout.

 

„Mohu vám pomoci, pane?“ ozvalo se za ním. Otočil se a díval se přímo na ženu ve středních letech v modrém kostýmku.

 

„Ah, ne, myslím, že to zvládnu,“ řekl a ona přistoupila k hromádce.

 

„Možná byste měl přidat nějaké tričko s krátkým rukávem, nebo tílko. Určitě by vám to slušelo,“ usmála se mile a Ash se jen trochu ušklíbl.

 

„Jo a za chvilku mě zlynčuje dav,“ zamumlal si pro sebe.

 

„Ne, asi ne, preferuji dlouhé rukávy a nohavice, mám rád pevné oblečení, co hodně vydrží. Při mém zaměstnání se jedná hlavně o kvalitu a výdrž,“ usmál se. Žena ale neodešla.

 

„Dobrá, potom byste si mohl vyzkoušet nový model kalhot. Je to podobný střih jako používá armáda, ale jen je předělaný pro nadšence, nebo právě pro muže jako vy. Vyzkoušejte si je,“ řekla a za okamžik se vrátila s tmavými kalhotami, které vypadaly opravdu jako vyztužené maskáče ale jen v černé s mapami černé jiného odstínu. Přikývl a přesunul se s hromádkou ke kalhotám. Přidal dvoje džíny, hnědé manšestráky s kapsou na pravé noze a jedny šedivé z režné tvrdé látky. Potom si přidal v letní nabídce dvoje žabky, hnědé a černé. Nakonec, podlehl tomu podivnému hlásku v duchu a koupil si ještě jeden oblek. Černý, k němu modrou košili a tmavě modrou kravatu.

 

Potom strávil dvě hodiny zkoušením v kabince před zrcadlem. Vyhodil jen dvě trička, které při rychlém upažení vyjely nad pas, a bylo mu vidět zjizvené tělo. Potom se s tím vším vydal k pokladně. Tam čekal pět minut na namarkování a po zaplacení dvou tisíc liber a pár desítek navrch, odešel ven s taškami. Ty v jedné zapadlé uličce narval do loďáku. Potom se vydal koupit si televizi. Docela si tenhle vynález oblíbil při jednom pobytu v milovském bytě.

 

Vybral si menší televizi a po chvilce rozmyslu i nějaký kombinovaný přehrávač, co byl v akci. Zbylo mu asi osm set liber a tři sta galeonů. Loďák vesele pleskal o záda a dostal hlad. Zašel do jedné z restaurací po ulici a sedl si k malému stolku pro dva v rohu. Objednal si nějakou místní specialitu kuchaře, byla to kuchyně, kde se podávala evropská jídla. Navíc, nebyla moc daleko Děravého kotle, cestou zpátky se dostal až skoro k němu. Asi deset minut cesty. S úšklebkem si všiml hůlky, špatně zastrčené v plášti servírky. Kouzelnice, přinejmenším ona, možná celá restaurace. Nedal nic znát.

 

Po jídle si dal kávu. Spokojeně seděl, popíjel a pozoroval lidi v restauraci. Projevilo se jeho nadání vidět věci, co ostatní nevidí. Vidí věci jinak, než ostatní. Třeba, támhleten muž, je kouzelník, co se umí schovávat mezi mudly, ale udělal jednu chybu. Má kus bílé smrtijedské masky čouhající z tašky vedle sebe. A támhleta blondýna muchlující se s vysokým brunetem? Asi centimetr hůlky jí prosvítá mezi prsty ruky položené na stole, přičemž hůlku má v rukávu a konec má mezi prsty. Mladík zase moc kouká po lokále, při líbání by to asi nedělal.

 

Muž u stolu, čtoucí si noviny. Financial times a zrovna v neděli, kdy je burza zavřená a ten Times je týden starý. Starší žena s hákovitým nosem a ocelovými vlasy? Ta byla dobrá, hůlka není vidět, nic jiného podezřelého, jen tím, kdo byl, viděl, že je Metamorfomág. Muž s kudrnatými vlasy? Byl plešatý, byla to kvalitní paruka. Číšník? Smrtijed, moc okatě kouká ke stolu, kde seděl muž s maskou a mrká na něj.

 

Při pokládání kafe na stůl viděl kousek znamení zla na servírčině levém předloktí. Jen kousek, ale znal ho už dobře. Pár desítek mrtvol s ním viděl. Jen se zašklebil a čekal, co z toho vyvstane. V místnosti byli ještě dva mudlové. Ti kouzelníci nebyli. Evidentně bystrozoři, jak odhadl nesmrtijedskou část, dělají zátah a čekají, až bude volno. Jenže to nebude, on tu čeká na přítelkyni, která přijde pozdě a ona tu popíjí a píše knihu. Ti neodejdou. Samozřejmě, jeho pokládají také za mudlu.

 

*

 

„Impedimenta!“ vypálila líbající se dívka kouzlo proti muži, co čte noviny. Ten kouzlo vykryl, ale sletěl pozadu na zem, ze které se saltem zvedl.

 

„Necto magia, Sonero!“ zvolala stařenka a místo ní najednou stál dvoumetrový muž s rukama jako lopatami a hned zase malá dívenka s blonďatými copánky. Její dvě kouzla zasáhla přítele útočnice, který sebou šlehl na zem. První kouzlo mu zablokovalo magii na dvě hodiny a druhá kletba mu pravou ruku umrtvila, že s ní nebude moc hýbat. To mu nijak nebránilo v rychlém reflexu, kdy vrhnul talíř proti Financal bystrozorovi.

 

„Sekor!“ ohnal se kletbou, která talíř rozsekla, a v otočce vrhnul poutací kletbu.

 

„Pluoronecto,“ ta zasáhla číšníka, který útočil zezadu na metamorfomága.

 

„Rešekun!“ zapojil se Ash, který nechtěl jen tak nečině přihlížet. Kletba smetla servírku za pult. Tahle kletba černé magie, odhodí cokoliv, štíty jsou neúčinné.

 

„Necto!“ smetla kletba od kudrnatého plešina bystrozora co si četl noviny a Metamorfomág měla co dělat, aby se ubránila jak blondýně, tak smrtijedovi s maskou v tašce. Bystrozor spoután koženými řemeny zajel pod stůl, kde si dal hlavou o nohu stolu

 

„Verta statum, Barara, Hoverum maximus.“ Začal uskakovat Ash a metal kletby po plešounovi.

 

„Avada kedavra!“ zelená kletba neškodně narazila do židle, která mávnutím ruky přiletěla před Ashe.

 

„Jak chceš, zmrde, Lux-Suffering antebrachium!“ ohnal se černou magií a kletba rychlostí světla zasáhla předloktí smrtijeda, ač mířil na obličej, a ta mu prostě prolomila kost na druhou stranu do pravého úhlu. Najednou ale na něj letěl nůž od plešouna, který se mu zasekl do ramene. Praštil sebou o zem a z ní ještě křikl:

 

„Tortio-ex,“ povolal lehčí mučící kletbu, kterou on ale nevykryl. Sesunul se do kolen a křičel. Ash už pak jen pěti kouzly muže spoutal, zablokoval mu magii a proti přemístění a ještě ho omráčil dvěma kletbami. Pak ze země smetl překážecí kletbou blondýnu na zem. Metamorfomág sejmula mezitím chlápka a blondýna tak vůbec nečekala tlakovou kletbu do nohou z boku. Bystrozorka jí zablokovala magii a jako vysoká brunetka k němu přešla.

 

„Děkuji za pomoc, hned vás odvezu do nemocnice,“ řekla a doběhla ke kolegovi, kterého probrala kouzlem a pouta přeřezala pár máchnutími hůlkou. Potom její kolega zavolal posily přes dvousměrné zrcátko a během chvilky už tu bylo pět dalších bystrozorů a ti, se svým kolegou, přemístili smrtijedy. Jeden zůstal s metamorfomágem, a oba začali Ashe ošetřovat.

 

„Pane, musíme vás předvolat před starostolec jako svědka,“ řekla mu, když ho velký bystrozor zvedal a pomáhal mu na nohy. Ač Ash nechtěl, musel se nechat ošetřit. Tam bude muset ale vyhledat Lucase Dolinu, jeden jeho známí, ten ho viděl a nijak zvlášť mu to ani nevadilo. Samozřejmě rád ho neuvidí.

 

„Hej, vak mi vemte, mám tam nákupy. A ve Fénixovy jedině Lucase Dolinu, nikdo jiný nezná mou anamnézu, tak k němu,“ řekl a Metamorfomág se usmála.

 

„Lucase znám, vezmu tě k němu. Já si ho Montgomery převezmu. Vymaž paměť těm dvěma a zavolej nápravnou jednotku,“ zavelela ještě a pak se přemístila přímo do auly nemocnice Fénix. Hned k nim přešli zdravotníci a chtěli se do něj pustit.

 

„Zavolejte léčitele Dolinu, jasné?“ zavelela doktorovy a povyhodila si vak na zádech. Sestřička je zatím odvedla do jeho ordinace. Potom odešla. Ash si sedl na židličku a povzdychl si. Metamorfomág si stoupla vedle něj a držela na rameni jeho vak. On obtočil prsty kolem nože. Než mu stačila něco říct, vyškubl si ho. Bez nějakého syknutí si nůž prohlídl a poklepal na něj prstem.

 

„Neměl tam jed,“ pokrčil rameny na její nevěřícný výraz. To přišel Lucas a všiml si bystrozorky.

 

„Ale, Tonksová, rád tě vidím, co tě trápí?“ zeptal se, a jak přešel kolem ní, všiml si Ashe. Jeho výraz ztvrdl a odkašlal si.

 

„Dobrý den, pane Morgane,“ Ashovi neuniklo, jak sebou při jeho jméně bystrozorka trochu škubla. Asi ho znala, že by byl tak známí?

 

„No, trefil ho nožem jeden smrtijed,“ řekla bystrozorka a léčitel k němu přišel a Ashovi vzal nůž.

 

„Nebyl otrávený, zejtra si v pohodě,“ řekl mu a nůž zabalil do igelitového sáčku a podal bystrozorce. Tonksová se uchechtnula.

 

„Prosím? Tohle je vážné zranění!“ vyjekla na Lucase, který se jen zasmál. Ash mezitím vstal a protáhl se. Naštvaně se díval na díru v rameni, kde byla krev. V kůži se rána už zacelovala.

 

„Je vidět, že jste se náhodně setkali. Ashi, v pohodě, že jo?“ zeptal se už tykáním svého pacienta. Kdysi mu ho Montymer přivedl, na prohlídku. Lucas ho viděl, nebo tedy viděl jeho kůži. Nikdy to ale nikomu neřekl, lékařské tajemství mu to mimochodem zakazovalo, ale i tak neviděl jediný důvod to někomu říkat.

 

„Jasně. Prosím vás, paní bystrozorko, mohla byste mi vrátit ten vak? Pospíchám domů,“ řekl trochu ledabyle, ale slušně. Tonksová mu vak podala a usmála se na něj.

 

„Dobrá, pokud vám nic není. A, ještě jednou děkuji za pomoc, pozveme si vás, pane Morgane, na výslech před starostolec, pokud to nevadí,“ řekla a Ash přikývl.

 

„Jistě, nevadí,“ odešel a nechal Tonksovou s doktorem samotné.

 

„Kdo to je?“ zeptala se Lucase hned a on se jen usmál a sedl si za svůj stůl.

 

„Tohle? Tohle je Ash Morgan, studuje v Bradavicích, ale jak vidím, odešel,“ řekl a Tonksová přikývla. Jeho styl boje jí dost překvapil. Nepoužíval žádná obraná zaklínadla, jen uhýbal, a že dost rychle. Navíc, jeho znalost kleteb byla dost dobrá.

 

„Dobře, tak zatím Lucasi, a sejdeme se na poradě,“ řekla a odešla ven, dole v aule se přemístila do kanceláře.

 

*

 

Ash si povzdychl a sundal si tričko. Prohmatal si prsty ránu a trochu se zamračil. Už byla skoro stažená. Přes jizvy přejela lehká šedivá vlnka barevného odstínu. Zaškaredil se a přešel k vaku a vyházel všechny věci do skříně, a kde je všude měl. Vzal si čistou košili a tričko hodil do lepenkové krabice, kde měl špinavé prádlo.

 

Pak si hrál ještě s elektrikou. Zbylo mu patnáct metrů kabelu a pár zásuvek, proto si na malý stolek položil televizi a přehrávač dal místo šuplíku. Šuplík hodil někam pod postel. Elektriku připojil na kabely s vývody ve stěně a do zásuvky zapojil oba spotřebiče. Naladění antény mu moc dlouho netrvalo, byla tam přídavná anténa, kterou připíchl zvenku do Liverpoolu. Chytil pár kanálů, zajímal se tedy hlavně o zprávy, ale to, že chytil pár kanálů navíc, mu rozhodně nevadilo.

 

Potom zaslechl tiché pípání mobilu. Divné, jeho číslo má jedině velitelka Amazonek. Přesto přešel ke stolu a mobil zvedl. Přesně, Madison Pastorková, stálo na mobilu. Stiskl tlačítko a zvedl telefon k uchu.

 

„Ash Morgan,“ ozval se a tiché: konečně, mu přišlo zpátky.

 

„Já vím, potřebuji od tebe něco,“ řekl ženský hlas a Ash se ušklíbl.

 

„Jistě, proč byste jinak volala,“

 

„Nech toho. Potřebuji zjistit pár věcí o jednom chlápkovi. Nemůžu tam poslat žádnou ženu, má totiž nevěstinec na Heliosově ulici. Zjisti o majiteli všechno, co se dá. Nech se najmout, nebo jak uznáš za vhodné, drž se ale od těch žen dál, jinak dělej, co chceš. Zjisti hlavně, co se stalo s Miou, měla odtamtud přinést informace. Dostaň ji ven, nepotřebuji na sebe tolik upozorňovat,“ řekla a Ash přikývl.

 

„Dobře, udělám to. Kolik?“ zeptal se.

 

„Dva tisíce galeonů, co nejdřív,“ řekla a položila. Ash si protáhl prsty a zkusmo prohmatal ránu. Skoro zhojená. Nemusel nijak zvlášť pátrat, věděl toho o majiteli dost. Svého času ho s Manym okradly o pár obrazů. Vyznal se v tom podniku, takže tam jen vletí, vyslechne ho a pak odvede Miu. Tušil, co se jí asi stalo. Je někde v pokoji a čeká na večerní zákazníky.

 

„Bude to tvrdý,“ řekl do ticha svého bytu a zvedl bojové oblečení. Aspoň si ho vyzkouším, poznamenal si tiše v duchu. Oblékl se a na opasek dal meč. Přehodil si přes ramena plášť a shodil si do obličeje kápi. Bylo půl osmé večer, skoro mohl vyrazit. Do jedné z kapes si dal pár lektvarů, poslední co měl. Povzbuzující, pár neutralizačních, kdyby někde narazil na jed a pár dalších. Většinou ukradených z ošetřovny. Na lektvary zas takový machr nebyl, ale dost jich zvládal.

 

Vyšel ven a přemístil se ob uličku od té Heliosovy. Tam došel nezpozorován. Malé parkoviště pro deset aut, stálo tam pár motorek. Před vchodem jeden chlápek, mudla s boxerem a pistolí pod křídlem. Nebyla to kouzelnická ulice, proto musel meč schovat. Hůlku držel v ruce od té doby, co se přemístil.

 

„Sopirolicio,“ uspal ho, když k němu přišel. Jako správný zloděj, ho obral jak o mobil, ze kterého vyhodil kartu, tak o Glocka z podpažního holsteru a boxera s runami. Takže vědoucný mudla, nebo moták. Do dveří vešel jako zákazník, v klidu. K němu šly dvě gorily. Co si pamatoval, byli tu jen tihle dva a pak u Sugastviliho další dvě gorily.

 

„Mdloby na vás,“ zašeptal a oba se sesunuli. Od jednoho si vzal hůlku a bojový armádní nůž. Druhému sebral dalšího Glocka. V polici za nimi bylo pár kabátů, ty nechal být. Potom vešel dál, v jedné ruce hůlku, v druhé bojový nůž od strážného.

 

„Hej, co tu děl…“ ozval se chlápek, který na něj mířil hůlkou. Nestačil to ani doříct, smetla ho kletba z černé magie.

 

„Rešekun,“ zaklel znovu a zatočil hůlkou. Tmavě šedý vířivý paprsek odhodil i druhého.

 

„Atachen!“ přiletěla proti Ashovi kletba černé magie. Dost tvrdá.

 

„Parmula maximus,“ vykryl kouzlo Ash. Stáli oba proti sobě v chodbě, široké asi metr. Ashův protivník měl tak dva metry a byl docela hubený a vytáhlý. Fialovo bílý štít jasně červené kouzlo pohodlně pohltil.

 

„Excrucio!“ provolal naštvaně kouzelník. Asi konečně poznali, že Ashe klasickými kouzly nesejmou. Ash zpozorněl, letěla na něj dost posílená mučící kletba. Jedna ze zakázaných a těch neznámých. Protivník byl přesvědčen, že Ash má problém. On znal ale protikletbu proti Cruciu, a na tuhle působila také.

 

„Succeptor pyr,“ zvolal a z hůlky se rychle oddělila ohnivá mlha a vytvořila kouřové stvoření, které kletbu pohltilo a zmizelo.

 

„Sacretten, Fiticus, Arthralga,“ vyslal salvu kouzel na protivníka, trochu zaskočeného nezdarem externí kletby mučení. Ta skutečně přivozuje bolest, ne fikci jako Crucio. Silná útočná kletba Sacretten ho zasáhla do hrudníku. Odrazila ho s efektním obrazcem rudého obličeje ďábla, co zůstal v místě dopadu, ve vzduchu a muže mrštila ke zdi. Další kouzlo mu udělalo dokonalou fikci průstřelu kulkou do břicha a poslední kletba mu všechny klouby zadřela na nesnesitelnou bolest. Už se nezvedl.

 

„Accio hůlky a zbraně,“ pronesl a pochytal do kapsy všechny hůlky a zbraně. Měl tak další dvě pistole, tři hůlky a jeden nůž, jaký měl doteď v ruce.

 

Pak už bez problému prošel chodbou a vyrazil silnou kletbou dveře do kanceláře. Ihned samozřejmě uhnul, protože se místem kde stál, prohnala kulka.

 

„Chcípneš ty zkurvenej čuráku,“ řval zevnitř s ruským přízvukem malý mužík. Další tři kulky narazili do zdi vedle Ashe.

 

„Per-suanda vertigo,“ řekl jednu obzvláště zákeřnou kletbu. Jedna z nejpokročilejších, co uměl. Aby řekl pravdu, neudělala takřka žádné škody, byla pro přímý střet nepoužitelná. Pro tohle dokonalá. Kouzlo vyletělo z hůlky. Mělo podobu malého vrabčáčka. Ten s namodralým jiskrovým ocasem kouzla proletěl do místnosti a bleskově prokličkoval přes místnost a narazil do mužovy hrudě. Tomu se trochu zamotala hlava a tak nestačil zareagovat na vypálenou poutací kletbu.

 

„Co kurva chcete!“ zařval do obličeje Ashovi, který mu vybíral zásuvky stolu a bral, na co přišel.

 

„Ále, jen tak hledám cennosti a tak. Jo, mimochodem, kde je Mia, z gangu Amazonek?“ zeptal se a namířil hůlku na rusovo čelo. Dál prohrabával zásuvku stolu. Do kapsy přidal pár set galeonů.

 

„Co? Ta malá děvka? Je vedle, kurva tohle je kvůli ní, vždyť jsme jí ani nic neuděl…“ začal rozhořčeně řvát, ale to mu zlomila vaz kletba od příchozí čarodějky.

 

„Hej, tohle byl můj chlápek,“ řekl naštvaně Ash a namířil hůlku na vytáhlou blondýnu v korzetu s mečem v ruce a hůlkou v druhé. Za ní stála žena s páskou přes oko s brokovnicí. Ta mu mířila do obličeje.

 

„Co tu děláš, chlape? Tohle je starost Amazek!“ vykřikla a mečem zaútočila. Ash se vyhnul jejímu silnému úderu a ten druhý, bleskově rychlý, vykryl vlastním mečem. Držel meč vlastně po třetí v životě, neuměl s ním, ale jeho reflexy mu zatím stačili.

 

„Klid, jsem tu na pozvání vaší šéfky,“ řekl a kouzlem otevřel dveře. Za nimi seděla na židli spoutaná Mia a mračila se na ně. Meče položené na stole, na sobě měla svoje šaty a docela dost rozbitý obličej od výslechu.

 

„No dost, že jdete. Koukejte mě někdo rozvázat,“ doslova vychrlila. Jednooká k ní přešla a rukou pohodlně utrhla tlustý provaz. Ash se jen v duchu ušklíbl. Sakra, tohle mě nebaví, řekl si a Mia si protáhla ruce, vzala meče a uvázala pásek s pochvami. Pak přešla k Ashovi a svýma podivnýma očima se mu podívala pod kápi.

 

„No, možná jsi přece jen ten, koho hledám,“ řekla jen a pak všechny tři zmizeli pryč. Ash prohledal ještě všechny dveře v chodbě a druhé patro. Byli tam jenon ženy, zotročené mrtvolou zezdola. Se strachem se na něj všechny dívali. Pak vyšel ven, venku už byla Madison v černém, Mia stála vedle ní. Dotyčné dvě stáli taky venku. Ash se opřel ve futrech a vytáhl cigaretu, kterou si zapálil.

 

„Chápu, tajná akce, prý, příště mi nelžete, paní Madison, nemusím být zrovna váš přítel,“ řekl trochu ostře. Jak by ne, podrazila ho. Potřebovali prvního, který prorazí, pak přišel zbytek. Nechtěla riskovat včasné prozrazení nebo některou z nich, a tak čekali, až on zaútočí. Žena s páskou pod oko zamířila, dvě s meči nakročili. Zastavilo je gesto Madison. Ta hodila proti Ashovi váček. Zachytil ho a ona hodila hlavou pryč do ulice.

 

„Jdi, příště budu upřímnější,“ řekla a Ash se jen ušklíbl a přešel k Mondeu, stojícímu vedle. Jeden z nich měl klíčky. Nasedl a vycouval na silnici. Jel rovnou do jednoho skladiště, kde měl Montymer kradená auta. Měl tam partu, která je změnila kouzly a „legálně“ prodala zpět těm, co je ukradli.

 

Cestou vykouřil tři cigarety. No, Montymerovi musí být jasné, že pro ni pracuje, proč by taky ne. Proti němu to není a Many taky dělá pro Ohnivý klan melouchy a šéfovi to nevadí. Zajel do skladu a hůlkou a heslem otevřel. Vjel dovnitř a pozdravil se se známými od montymera.

 

„Předěláte mi ho za pět set galeonů na legální na moje jméno, Stane?“ zeptal se obtloustlejšího mechanika s knírem. Mudla, ale má dva syny kouzelníky. Montymer jim dal „na studium“ a tak pro něj dělali. Párkrát s nimi byl na akci, kdy se mladí zaučovali s Manym, nebo jiným bouchačem.

 

„Jasnačka, za pět set ti ho i opravíme,“ řekl a mladý kluk v jeho věku přišel a pozdravil ho.

 

„Jakou chceš barvu?“ zeptal se a ASh se ušklíbl.

 

„Třeba fialovou, zabezpečíš mi ho Gregu?“ zeptal se a ten přikývl a převzal si klíčky.

 

„Zítra,“ přikývl a Ash se přemístil přímo domů, kde se vysvlékl a na postel vysypal lup.

 

„Ty krávo!“ podivil se, když před ním leželi dvě hranaté pistole, dvě trochu jiné a větší, jeden revolver, šest hůlek, stříbrný runový boxer a dva bojové nože. Potom pár stříbrných artefaktů, váček s penězi, svazky umolousaných bankovek a nějaká černá katana, co vysela v kanceláři na zdi. Další váček, s 1500 galeony měl na stole, z toho platil auto.

 

„No, sice mě ty ženský podrazili, ale vydělal jsem si dost,“ zašklebil se a začal opatrně vybíjet zbraně. To už pochytil, co takhle viděl a slyšel. Všechny pistole rozložil po stole, stejně jako zbraně. To už byl převlečený v domácím. Svůj meč si položil na stůl také. Katana byla proti němu uzounká a lehounká, taky vypadala víc staře a na ostří měla pár zubů a škrábanců z bojů. Určitě použitá a to dost. Na jílci nebyl žádný znak, ale na hlavici byla na plošce jedna runa, kterou zrovna uměl.

 

„Slunce?“ podivil se. Pokrčil rameny a meč vrátil do pochvy z lakovaného hladkého dřeva a odložil ho na stůl.

 

„Smith&Wettson,“ přečetl z revolveru. Měl tmavě-modrou rukojeť, střílel z něj ten Rusák, co ho amazonky zabili. Dvě pistole, co našel u vnitřních hajzlů, byly stříbrné, s dřevěnou střenkou. Glocky, tyhle pistole poznal, navíc to tam bylo napsané, měli ve tmě zářící mířidla. Jemu byly zbraně docela k ničemu, protože s nimi neuměl zacházet. Ano, vystřelil by a se svým zrakem a všeobecně smysly by zasáhl, jenže to by bylo tak všechno. Lepší bude počkat, třeba někde sežene někoho, kdo by mu s tím mohl pomoct. Při nejhorším požádá nějakého člena gangu, to se mu ale moc nechtělo. Many, to byl jediný normální chlap u nich, zbytek byli magoři a násilníci, co nemají špetku inteligence. A Many neuměl s pistolí o nic líp než on.

 

Všechny zbraně dal do hadrů, zabalil je a uložil do truhly. Bojový nůž s pogumovanou střenkou si nechal, dal si jeden na pásek, druhý přihodil do truhly. Katanu, tu taky uložil do truhly, ale pak jí vyndal a pověsil si jí na zeď na dva hřebíky. Hned tu bylo útulněji. Potom šel spát, usnul záhy.

 

Ráno vstal a posnídal. Potom se oblékl do civilu a v žabkách jen s bojovým nožem a hůlkou odešel. Zabezpečil samozřejmě byt, jako vždycky. Zamířil rovnou do Restaurace, potřeboval si promluvit s Montymerem a vysvětlit mu jak je to s Amazonkami.

 

Vešel zadním vchodem a přešel ke kanceláři. Na výzvu po zaklepání vešel. Montymer hned jako ho viděl, zbrunátněl a zvedl se na nohy.

 

„Ty! Jak ses opovážil dělat pro Madison Pastorkovou, bez toho aniž by ses mě zeptal?!“ začal řvát. Ash jen přibouchl dveře, protože to vypadalo na dýl a nikdo je nemusí slyšet.

 

„No, tak se to nějak vyvrbilo,“ pokrčil rameny a Montymer se bláznivě zasmál.

 

„Jo vyvrbilo, já ti dám vyvrbilo. Máš jediné štěstí, žes nezařval, mohlo jich tam být taky dost hodně, nebo nějaký zákazníci,“ vyjel a Ash pokrčil rameny.

 

„Vydělal jsem dost,“ řekl a Montymer jen mávl rukou a zavrčel cosi o kreténech.

 

„Jako můj asistent si pohořel, nemáš šanci, vybít doupě Rusů, ty ses zbláznil, že jo? Naštěstí tě nepoznali, ale stejně s tebou nikde nemůžu ukázat čenich. Kurva, to si ještě vypiješ, prostě jako asistent končíš, ten byt si nech, končím s tebou, budižkničemu. Vypadni odsud, táhni za Amazonkama,“ rozhodil ruce a Ash jen vyšel ven a sešoural schody dolů.

 

„Mno a toliko k práci na úrovni,“ zamumlal si a přešel k baru. Many tam čistil sklenice.

 

„Ahoj, tak já se jdu rozloučit, starej mě vyhodil,“ řekl a Many přikývl a bez nějakého pokynu mu nalil panáka.

 

„No, co sis myslel, že udělá, po tom cosi včera provedl?“ zeptal se Many a Ash pokrčil rameny.

 

„Nevím, já nemyslel. Ale, vydělal jsem tam, hodně, mám spoustu věcí od nich. Čtyři bouchačky, pár artefaktů co střelím hodně draho, auto a meč, k tomu od Amazonek dva tisíce na ruku, neříkej, že bys do toho nešel,“ zeptal se a kopl panáka do sebe. Many pokýval hlavou.

 

„Šel, máš pravdu, jenže teď jsi odepsanej u Montymera. Doporučil bych ti zajít za Lawensim, Amazonky tě k sobě nevezmou, na občasnou práci jsi pro ně ideál, tedy asi,“ poradil mu Many potichu a rozhlédl se kolem.

 

„Sám uvažuju o tom, že zajdu za Lawensim a domluvím se s ním na tom, abych změnil místo výkonu práce, pokud rozumíš,“ řekl a Ash pokrčil rameny. Na stůl vyhodil librovou bankovku.

 

„Možná máš pravdu, chápu a dík,“ uznal a poděkoval za druhého panáka. Pak odešel, Many mu vrátil peníze, když se zvedal do kapsy.

 

„Na starýho,“ šeptnul mu s úsměvem.

 

Přišel domů a tam sundal znak gangu ze dveří bytu. Možná tak dostane pět, šest zlodějíčků chuť na vloupačku, jenže další sada zabezpečovacích runových kamenů za dvanáct set galeonů dělají z bytu hodně dobře chráněné místo. Teď by se tam dostalo jen přepadové komando s expertním odeklínačem. No dobře, možná i pár kilo semtexu, nebo dobře mířený dělostřelecký granát, jenže to by mohli rovnou smazat celý Okraj.

 

Zavřel za sebou dveře a konečně nemusel zdlouhavě aplikovat zábrany, ty se sami, zavřením dveří zaktivovali. Když vešel do místnosti, vymrštil ruku s hůlkou do bojové pozice a postavil se do postoje, kdy měl přední pravou nohu špičkou k protivníkovi, pravou byl zapřený kolmo k pravé. Levou ruku měl za zády, kterou začal tvořit širokospektrální štít. Rukou to bylo o dost těžší, ale stihl by to do patnácti sekund, pak čeká jen na uvolnění energie do štítu, což je otázka setin. Pravou ruku s hůlkou měl tak, aby mířil na svého návštěvníka, který seděl na sedačce, s mečem v klíně a s lehkým úsměvem.

 

„Hezký den, že?“ zeptal se Hlídač. Naposledy když ho viděl, měl dlouhé rovné černé vlasy, své podivně stříbřitě šedivé pronikavé oči pozorovali každého kolem. Vlastně ne, naposledy ho viděl jako naštvanou hlavu hledající svůj meč. Prý: „Díky bohu, že nejsem jen blbej upír,“ říkal tehdy. Nyní měl vlasy krátké, protože o většinu přišel při tom odseknutí hlavy. Usmíval se, tělo bylo celé a stejně bledé jako tehdy na Sněmu.

 

„Hele, jak jste se sem dostal?“ zeptal se Ash informativně, zajímalo by ho to, takových peněz vydal na zabezpečení.

 

„Jak? Oknem přeci, na okně bylo jen několik málo kouzel, ty hravě odklonila upírská moc,“ řekl s úsměvem a mávl k oknu. Jistě, upíři, ti nejlepší, dokážou ovládat umění levitace.

 

„Levitace,“ řekl Ash a Hlídač přikývl.

 

„Přicházím pro odpověď na otázku, kterou ti dal Gabriel,“ řekl a Ash přikývl. Postavil se už normálně, ale hůlku z ruky nedal. Hlídač to nijak nekomentoval.

 

„Jistě, ano, přijímám,“ řekl Ash a Hlídač přikývl a vstal.

 

„Dobrá, vezmi si nějaké oblečení, sem se minimálně do začátku srpna nevrátíš. Neboj se tu o nic, místo vlivu hypogrifa, spadáš pod Lovce, jak se pro lidi jmenujeme a to už minimálně tři dny, kdy jsem od Montymera tenhle kousek vyjednal. Můj dům je ten veliký starý o jednu ulici vedle, jsi kdykoli vítán,“ řekl a přešel k jídelnímu stolu. Meč držel pod jílcem přes dřevěnou pochvu. Měl katanu, klasickou, jen trochu delší. Přes ruku měl obtočenou tmavě šedivý popruh látky, které byla i kolem pochvy a za ní si jí mohl pověsit na rameno i na pásek. Jílec byl obtočený touhle látkou taky, hlavice i kruhová záštita byly jednoduché.

 

„Díval jsem se na tvůj Sluneční paprsek, bájný meč bojovníků světla,“ řekl a ukázal na katanu na zdi. Ash, který si do vaku házel věci, pokrčil rameny.

 

„Nevím, našel jsem ho při jedné akci. Jen bych se potřeboval stavit pro své auto, které jsem si nechal předělat, jenže, bude hotové až zítra,“ řekl a Hlídač pokýval hlavou.

 

„Bude to Montymerova dílna na předměstí, že?“ zeptal se a Ash přitakal. Hlídač přešel ke dveřím a počkal tam na Ashe. Ten si kromě oblečení vzal i dýku co dostal od Manyho, když šli na sněm, bojový nůž a meč. „Pracovní“ oblečení byla samozřejmost.

 

„Mohu,“ řekl a Hlídač přikývl.

 

„Dobrá, pokud jsem na to zapomněl, musíš mne omluvit, moje vychování a způsoby jsou proti Gabrielovi vskutku slabší. Jmenuji se Jean Baptiste Fatterino, každý mi ale říká Hlídač, v naší organizaci jsem znám jako Pluto, asi kvůli mému bohatství. Tak bych chtěl, abys mi říkal i ty, Ashi,“ řekl mu, když Ash zavřel dveře a i přesto provedl pár kouzel. Vzal si většinu oblečení, dokonce i malou Berettu.

 

„Dobře, projdeme přes můj dům na letiště, odtamtud poletíme do Říma, kde máme naší hlavní základnu, nebo spíše svatyni našich předků,“ řekl a Ash přikývl.

 

„A auto?“ zeptal se a Pluto se zašklebil.

 

„Jistě, ano, zařídí to má služebná,“ řekl a sešli po schodech. Obešli roh vedlejšího domu a zamířili k vysokému starému domu. Hodně domů sem bylo přeneseno z londýnských uliček, kde byli ukryté před zrakem mudlů. Tohle byl jeden z nich. Otevřela jim služebná, asi třicetiletá žena v zástěře. Pluto jí jen něco rychle pošeptal a pak se oba hned krbem a Letaxem dostali na jednu místnost na letišti. Místo, aby šli někam do fronty, Hlídač vytáhl štíhlý mobilní telefon a zavolal někomu.

 

„Jistě, připravte se na odlet, chceme odstartovat do deseti minut, jedeme k letadlu,“ řekl a zavěsil. Vyšli na letištní plochu přes jeden vchod a tam se nechali odvézt přistaveným autem až k hangáru se soukromými letadly.

 

„Jeden z našich klanových letounů,“ řekl na vysvětlenou Pluto a vystoupil do letadla. Byl to menší tryskáč, moderní, na palubě byl menší salónek se sedadly a barem, pak čtyři kajuty s postelemi. Posádku tvořili dva piloti a žena v pohodlném oblečení, roztažená v salónku přes jeden gauč s polštářem pod hlavou a bosýma nohama na opěradle. Měla černé vlasy vlasy, byla hubená a Ash jí určitě neznal. Prohlídl si jí, bledá, vychrtlá, poslouchala ze sluchátek řinčící hudbu plnou křiku a pod mikinou byla vidět pistole.

 

„Tohle je Ashi Laura, také vyhovuje našemu výběru,“ šeptl a Ash přikývl.

 

„Takže přijímáte lidi po více, abyste ušetřili,“ řekl trochu kousavě Ash.

 

„Trochu máš pravdu, našel jsem jí já, je taky z Anglie, z Londýna, sejmula čtyři pasáky a osm násilníků, jednou se jí pokusil ve čtrnácti, před pěti lety, znásilnit otčím, probodla mu krk nožem a přišpendlila ho ke zdi sadou kuchyňských nožů. Přeprala ho jednou rukou. Rodiče neznáme, byla u pěstounů, Od čtrnácti je na ulici a žije „lovem“ špíny mezi muži, má magii, ale nerozvinutou,“ řekl nakonec Hlídač. Ash si ženu prohlídl a sedl si na protější sedačku a Pluto dal příkaz do pilotní kabiny, aby se připravili na odlet.

 

„Dobře, hlavní sídlo je tedy v Římě?“ zeptal se Ash a Hlídač přikývl.

 

„Ano, už z dob starého Říma, když se stavěl Řím, první osadníci vybudovali hliněnou svatyni pro údajného Prvního. Později se na tom místě vybudoval dům kolem svatině. Ten vlastnili věřící. Pod ním se vybudovali za staletí systémy chodeb, sálů a z domu se stalo později něco docela jiného. Přesně roku 27 př. n. l. vystavěl tehdejší člen kultu Marcus Vipsanius Agrippa známý Pantheon, zasvěcený všem bohům. Pozdější přestavby a pozdější přestavby byli pak už vždy z našeho řádu,“ řekl a Ash pokýval hlavou.

 

„Pantheon, jo? Takhle významná památka?“ zeptal se ještě a Hlídač mu přikývl.

 

„Ano, sice je pod mramorovou podlahou už ocelově-olovnaté plátování, ale pořád je Pantheon náš, stejně jako církve. Je tam spousta ochran, jak mudlovských, tak kouzelnických. Runové kameny tvoří neproniknutelnou síť na podlaze. Prostě, naše hlavní základna je pod Římem, tam se provádí veškeré zasvěcování a setkání,“ řekl a spokojeně chvíli mlčky pozorovali za okýnky to, jak startují. Pluto vzbudil Lauru a ta se jen zkoumavě podívala na Ashe a stejně jako oba muži se připoutala. Ash neměl zrovna dvakrát hezký pocit, z přetížení při startu, ale proti letadlu do Francie to bylo v pohodě. Při ustálení letové hladiny se odpoutali a Hlídač je představil. Podali si ruce, Laura se na něj mračila, on jí jen přejel pohledem a nijak na ní nereagoval.

 

Let si užil, popíjel pití z baru, četl si jednu z knih o bojových kouzlech a nevšímal si nikoho. Pluto si něco psal na notebooku u jednoho stolku a Laura ležela, poslouchala svou hudbu a pozorovala Ashe, který to ignoroval.

 

*

 

„Hovoří kapitán letadla, připravte se na přistání,“ ozvalo se z reproduktorů a všichni tři cestující se připoutali znovu do sedadel a přetrpěli přistání a závěrečné dokodrcání do hangáru. Tam vylezli ven a přestoupili rovnou do černého offroadu, který řídil muž v obleku. Cestou spolu nijak nemluvili. Hlídač držel mezi koleny dlouhé pouzdro z plastu, ve kterém měl svou katanu. Laura měla sebou sportovní tašku a Ash svůj loďák.

 

Zastavili na jednom parkovišti poblíž jednoho z domů. Sjeli do podzemní garáže pod domem uprostřed Říma, přesně osm ulic od Pantheonu. Řidič je doprovodil do domu. Tam sešli do sklepa, kde se tajným průchodem v kamenné stěně prošli do schodiště do podzemí. Schodiště bylo docela suché a udržované, pod nohama měli hnědý koberec a osvětlovali ho občasné žárovky na stropě z plastové lišty, kterou vedli kabely. Po takových dvou stech schodech se objevili v tunelu, který vedl na obě strany a ztrácel se do tmy.

 

„Nyní jsme dvacet metrů pod kanalizací starého Říma. Tady už nic není, nevedou tudy žádné kabely, vodovodní potrubí, nic. Tento tunel ústí do moře, druhá strana vede za Řím, kde je schovaný v jedné jeskyni, kde máme uschované další části našeho komplexu,“ řekl jen tak mimochodem a Ash měl neodkladný pocit, že kdyby řekl, že nechce vstoupit do této organizace, tak na něj bude mířit pistole Laury a Hlídač si ozkouší katanu na jeho krku. Asi by odtud nevyvázl, asi určitě ne.

 

„My se vydáme tudy, asi sto metrů odsud je vchod do hlavní části naší svatině,“ oznámil a volným krokem vyrazil udaným směrem. Kolem nich se začali rozsvěcovat žárovky, jak procházeli. Vždy deset metrů před nimi se rozsvítila a deset metrů za posledním z nich žárovka zhasla.

 

Potom zatočili a přešli k pancéřovým dveřím. Hlavy nýtů byly velké jako dna půllitrů, tvrzené výztuže zaoblené do dveří vážili snad kolem dvou set kil. Hlídač přešel k jedné stěně a přiložil ruku na kámen. Z toho pod tímto snímacím kamenem vyjela klávesnice a zazářila měkce modrým světlem. Navolil dlouhý kód a potom položil ruku na vyjetý podstavec. Když o okamžik později stáhl ruku, do podložky zajížděly tři bodce od krve a na obrazovce vedle klávesnice projel test na krev. Zapípal a zeleně zablikal. Pak klávesnice zajela do stěny a začali s duněním zapadat těžké závory do stěn. Odfouknutí vzduchu nastalo pak o dvanáct sekund později. Dveře se otevřely ven, prošli jimi do vojensky vypadající síně, kde byly dvě kulometná hnízda, ve kterých stály postavy bez tváří. Jednotné modré uniformy, na zádech docela futuristicky vypadající pušky od belgické firmy. FN F2000. Čtyři stáli s puškami v rukou podél vchodu, dva stály vedle každých dveří a dva vždy u jednoho kulometu za pytli s pískem a ještě železnou konstrukcí.

 

„Vidíte, že bezpečnost je u nás brána jako prioritní věc,“ usmál se a prošel skenovacím rámem. Když procházel Ash, jako druhý, namířili se na něj všechny zbraně.

 

„Budou chtít ukázat všechny zbraně. Vrátí se ti všechny do tvého pokoje ještě dnes večer,“ řekl a Ash přikývl. Laura se spokojeně šklebila na dýku, nože, meč i lahvičky s lektvary. Hůlku si směl ponechat, Hlídač mu jí ihned vrátil. Lauře sebrali pistoly, pak malý revolver co měla v kotníkovém pouzdru a taky nůž s černou čepelí s klínovou špičkou, který měla šikovně schovaný na těle. Potom se teprve mohli vydat jedněmi ze dveří dál hlouběji do svatině Lovců. V další místnosti už nebyli stráže a strohý beton a myší šeď nahradilo dřevěné obložení v tmavě rudé barvě, příjemné koberce a stojany s památkami ve vitrínách. Ash pochopil, proč prošli přímo mezi kulometnými hnízdy, následovalo asi největší bohatství, to historické dědictví organizace, ať už jsou kdokoli.

 

„Tohle je něco jako muzeum?“ ušklíbla se Laura a prohlížela si zdobené brnění římského vysoce postaveného vojáka se štítem, gladiusem a kopím. Vše bylo na konstrukci z trubek a naleštěné.

 

„Ani ne tak muzeum, jako vzpomínky naší organizace. Tohle je zbroj samotného Agrippy. Moje je naproti,“ řekl jen tak mimochodem a Ash i Laura se podívali na zbroj s černým kyrysem, rudým pláštěm a zdobeným krátkým gladiusem s bílým slonovinovým jílcem a zlatým lemováním. Ash se ohlédl na Pluta.

 

„Pluto, to nebude vaše přezdívka, ale spíš pravé jméno, že?“ podotkla Laura. Ashe to mimochodem také napadlo. Hlídač přikývl a pousmál se.

 

„Pluto Norenus, patřil jsem tehdy k osobní stráži císaře Augusta, tak jsem také potkal jeho zetě Marcuse a ten mě přivedl do této organizace. O pár let později jsem se nakazil temným darem a od té doby jsem, to co jsem,“ usmál se a ukázal na rytířské plátové brnění s mnohačetnými škrábanci s dírou skrz hrudní kyrys i zádový pancíř.

 

„Tohle je brnění jednoho z našich nejsilnějších mužů. Drakobijec Leuran Taniss, probodl ho Norský ostrohřbetý ocasem, on ho ještě zabil, usekl mu hlavu a pak teprve oba tito netvoři zemřeli. Hlava toho draka je přímo nad ním,“ řekl a ukázal na vybělenou lebku draka s poškrábanými zuby, „docela dobrý mudla,“ zakončil úvahu a provedl je už bezpečí salonkem. Podobných brnění tu bylo na desítky, vyděli japonské brnění z červených kožených plošek samuraje, koženou zbroj s našitými kolečky z rohů vyhynulého druhu draka, brnění z dračích šupin a meteoritických kovů. V dalším sálu bylo zase několik desítek druhů zbraní. Třeba dva revolvery co nosil jeden z bájných Lovců, zabiják upírů. Meče, katany, luky a pár dýk. Ashovi ani Lauře neunikly na zlatých destičkách popsané runami příběhy předmětu ve vitríně. Runy to byli ale pro Ashe totálně neznámé. Stejně jako z každé místnosti, kterou prošli, vedli minimálně čtvery dveře. Po průchodu třetí místnosti muzea se dostali do salónku s točitým schodištěm vyřezaným údajně z jednoho kusu dřeva. Dole v kožených sedačkách u krbu sedělo několik postav. Trojice přešla přímo k nim.

 

„Dobré odpoledne, přátelé, vedu naše dva nové přírůstky,“ řekl bodře Pluto a poprvé co ho Ash znal, se usmál opravdově.

 

Otočili se k nim všichni. Ash ihned poznal Gabriela. Ten se postavil v šedém obleku s rudou kravatou a podal ihned Ashovi ruku. Vedle něj byl muž v teniskách, vytahaných džínech s mikinou a kapucí hozenou na zádech. Delší hnědé střapaté vlasy stažené do ohonu, na nose brýle a třídenní strniště vousů. Byl trochu podsaditější postavy a jevil se typem, co nerad vyhledává lidi. Ujížděl očima mimo dva nováčky.

 

Na vedlejším gauči seděl vysoký muž s černým ježkem na hlavě. Pod okem jizva, přes rty další, na krku trojitá jizva jako po vidličce, nebo spíš nezhojený drápanec. Měl černý plášť. Potom snad dva metry vysoký mladý muž šedivými vlasy volně na lopatky. Měl na sobě světle hnědé kalhoty, zelené tričko s nápisem a na nohou kožené moderní boty. Na křesle seděla menší zrzka se zelenýma očima, co voněla až k němu drahým nevtíravým parfémem.

 

„Ash Morgan, Laura Monroe,“ pojmenoval oba nováčky Pluto a postupně ukazoval na postavy kolem stolu.

 

„Jádro organizace, zbytek dorazí v dalších hodinách. Takže Gabriel, Thomas, Darragh, Yazoo a Suzie. Já jsem Pluto. Další tři dorazí dnes a poslední dva členi jsou někde zde v komplexu. Doprovodný personál jsou jen loutkové klony a deset Zasvěcených, tak říkáme lidem, kteří se uvolili žít v našich základnách a spravovat je. V každém je jich deset,“ řekl a Suzie jen mávla rukou a ke stolku se přidali dva gauče místo jejího křesla. Tam si posedali všichni.

 

„Lupus a Frank už připravují svatiny pro Obřad připojení. Mohli bychom to zvládnout dnes v noci, pokud nebudou nějaké personální změny,“ řekla a podívala se úkosem na Lauru a Ashe, kteří seděli na gauči vedle ní a Pluta. Gabriel držel za stopku sklenku vína a pozoroval oba nové.

 

„Nemyslím si, že by si to rozmysleli,“ řekl a usmál se. Darragh jen zamručel a mimochodem si rozhrnul plášť, kde měl černou obrovskou pistoly.

 

„Každopádně naše tajemství nikdy neprozradí,“ řekl klidně svým hrubým hlasem a zašklebil se do mladých očí. Ani jeden neuhnul jeho pohledu, což ocenil přikývnutím hlavy.

 

„Nevypadaj jako zrádci,“ řekl Thomas klidným hlasem a zvedl se.

 

„Pokud mě omluvíte, zaběhnu se podívat do mozkovny, jak to vypadá s Cynthiou, Jabbarem a Takako,“ pronesl tišeji, než by se hodilo a odkvačil pryč. Yazoo se jen usmál a rukou zakroužil sklenku s nějakou podivně fialovou tekutinou.

 

„Thomas je mimořádně inteligentní člověk, ač to sám nepřizná, nemá rád lidi, všeobecně, proto ho omluvte prosím,“ řekl Yazoo a Suzie pokývala hlavou a přivřela oči když položila nohy na taburetek, který se tam prostě objevil.

 

„Jo, Thomas je zlatíčko,“ řekla a Ash s Laurou jen pozorovali takhle všechny. Po pěti minutách rozjímání a klidu se Gabriel zvedl a pokynul Suzie.

 

„zavedeš Susan prosím tě zde slečnu Lauru do jejího apartmá? Jistě si ráda odpočine před tak významnou událostí. Já doprovodím zde pana Morgana do jeho pokojů. Omluvte nás přátelé, prosím,“ usmál se a Ash se zvedl. Gabriel se trochu poklonil a odložil sklenku na stoleček na podnos. Následoval ho do jedněch dveří v prvním patře. Thomas odešel těmi uprostřed, oni šli těmi vpravo.

 

„Jak se ti zatím zamlouvá prostředí naší organizace?“ zeptal se, hned jak se za nimi zavřeli dveře. Ash přikývl a pousmál se.

 

„Příjemné prostředí, to je Pluto opravdu starý jako Pantheon?“ zeptal se zvědavě. Docela ho to zajímalo. Gabriel přikývl a pomalým krokem procházeli chodbou se zeleným běhounem. Chodbou odbíhaly do stran dveře na obě strany. Podzemí muselo být vskutku rozsáhlé.

 

„Je, já sám se mu věkem ani vědomostmi nemohu rovnat,“ řekl a Ash se zamyslel.

 

„Vy, kolik vám je?“ zeptal se a Gabriel se zastavil a otočil se na Ashe. Vážně nakrčil nos.

 

„Nemám rád tuhle otázku, pokaždé nevím jak odpovědět. Pokud bereme věk, jaký mám v dokladech, pak čtyřicet dva let. Pokud vezmu věk, kdy se ustálila tato má podoba, je to třicet šest let, dva měsíce a tři dny. Pokud vezmu biologický věk tohoto těla, je to čtyři sta padesát šest let a třináct dní,“ usmál se a Ash jen nevěřícně pokýval hlavou a pousmál se.

 

„Chápu, proč nevíte jak odpovědět,“ řekl a Gabriel se znovu vydal volnou chůzí a jen se spokojeně zasmál.

 

„Ano, je to trochu zmatené,“ uznal a zastavil se u jedněch dveří. Byli úplně stejné jako všechny okolo.

 

„Tak, tohle je tvůj apartmán. Bude už pořád tvůj, nikdo do něj bez tvého povolení nevejde, je to takové pravidlo našeho řádu. Respektujeme soukromí. Podobný pokoj budeš mít ve všech našich základnách,“ řekl a Ash přikývl.

 

„Dobrá, hádám, že žádné cedulky na dveřích jsou čistě matoucího smyslu, že i kdyby se sem někdo dostal, což je dost nepravděpodobné, tak nebude vědět kam a kudy jít,“ projevil svůj dedukční smysl Ash a Gabriel přikývl.

 

„Ano, přesně tak, plánek celého komplexu máš v pokoji připravený, přístupová hesla a ostatní potřebné informace obdržíš až po Obřadu připojení. Nemusím samozřejmě připomínat, že pokus o opuštění tohoto komplexu bude brán jako pokus o prozrazení a zrady a budeš neprodleně zabit,“ usmál se příjemně Gabriel, jako by se zmiňoval o obrazu na zdi. Ash přikývl a otevřel dveře do pokoje. Gabriel se naposledy krátce usmál a odešel zpět chodbou.

 

*

 

„Tak, a sem tu,“ řekl do prostorného apartmánu a rozhlédl se. Stál v předsíni. Z té prošel dveřmi do kuchyně a obýváku. Nebyla velká, ale prostorná ano. Koupelna měla velkou rohovou vanu, obložená modrými dlaždičkami. Vymalováno všechno jen čistě bílou, bez oken. Osvětlení bylo perfektní, lampami ve stropě.

 

Postel i všechen nábytek nebyl nijak zvlášť honosný, spíš účelně bytelný a užitný. Oproti jeho bytu byl ale luxusní. V obýváku byla televize, přehrávač a prázdná knihovna. V kuchyni byla lednice, ve které bylo ovoce a nějaké základní potraviny. Hodil loďák na postel a přešel ke stolu. Tam zvedl kroužkem svázané plánky komplexu.

 

„No merline!“ vyjekl. Komplex byl detailně rozkreslený do pěti pater. Jeho pokoj byl menší obdélníkový vyšrafovaný pokoj v prostředním patře. Nad ním byli pak dvě patra různých skladů. Dole pod ním pak velké místnosti před dvě, na druhé částí komplexu i přes tři patra, kde byli podle popisek místnosti výzkumu nebo sklady techniky. Svatině byla přesně vedle Pantheonu pod úrovní kanalizace v horních dvou patrech. Byla docela velká, na tu dobu převeliká, byla tedy tvořená převážně kouzly, protože tehdejší možnosti stavitelství neumožňovali udělat takovou síň bez podpůrných sloupů, které tu nebyli zakreslené.

 

Ash se rozhodl, že když bylo podle jeho hodinek půl třetí, tak se dojde vykoupat a převléct. Určitě pro něj někoho pošlou, stejně se půjde porozhlédnout po okolí a místnost knihovny ve dvou patrech ho dost zajímala. Proto se přesvědčil, že zamknul dveře a potom se svlékl v ložnici a s čistým oblečením vešel do koupelny. Dal si napouštět vanu hodně teplou vodou. Vana, jak málo jí používal, vlastně skoro pořád se sprchoval, tuhle Archimédovu pomůcku používal hodně málo.

 

Po důkladném umytí a relaxaci se oblékl do čistých kalhot a trička a na stole našel už prověřené zbraně. Když si na pásek nových kalhot dal pouzdro s bojovým nožem a hůlku do kapsy, všiml si, že má jedno z nových triček. Hnědé s černým obrysem nějakého obrázku. Až teď si všiml, že je to vlastně obrys tanku a s hlavní namířenou dopředu.

 

Vzal si desky s plánkem a vydal se ven. Dveře zamkl klíčem, který byl zevnitř a ten hodil do kapsy. Chodbou se vydal zpátky do salónku, protože točité schody vedli do knihovny. V salónku už nikdo nebyl, zřejmě se rozešli po svých povinnostech, nebo připravovat večerní Obřad. Vyšel schody a objevil se ve staré knihovně ve dřevě a čalouněných lavic a křesel, které kazila jen hypermoderní výbava v jednom rohu. Tam bylo udělané stanoviště s počítači, promítačkou na zeď a velkou mašinou na kopírování, tisk, scan a podobné věci.

 

Na počítači neuměl vůbec, proto zamířil k jednomu ze stolků, na kterém byla v červených plastových deskách vytisknutá databáze knih. Byla podle oborů a pak podle abecedy. Vyhledávání na počítači by bylo asi rychlejší, ale na to si bude muset počkat. Vzal si svazek a začal jen tak zběžně listovat skoro třemi tisíci stránkami drobného písma obsažených knih v knihovně. Podle některých názvů v azbuce, runách, neznámých znacích, roztahaném arabském písmu, japonském znakovém písmu, hieroglyfech a latince v cizích jazycích pochopil, že si asi jen tak něco na čtení nenajde.

 

„Ano, naše knihovna je celkem obsáhlá,“ ozvalo se za ním. Otočil se a viděl Thomase, který stál s rukama v kapsách a pozoroval ho.

 

„Tolik jazyků a písem, některé jsem ani nikdy neviděl,“ přiznal a Thomas udělal pár kroků k němu a přikývl.

 

„Jistě, můj první dojem byl stejný, uměl jsem jen Česky a trochu Anglicky. To bylo dávno, teď už mám skoro tři sta knížek odsud přečtených. Jsou tu spisy ze zničené Alexandrijské knihovny, spisy bájných elfů, trpaslíků z velehor v Himalájích, kde tahle kultura byla, pak i několik na kůži psaných návodů od nějakého bezejmenného lidu z oblasti dnešní Sahary, když tam byl ještě prales. Dnešní kultury jsou jasné, já spolu s jedním Zasvěceným se starám o průběžné doplňování knihovny,“ rozpovídal se a Ash jen přikyvoval.

 

„Viděl jsem ty runy na destičkách u exponátů, co jsou zač?“ zeptal se a Thomas se jen zašklebil a přešel k jednomu regálu. Chvíli hledal, ale pak vytáhl jeden z asi pěti výtisků slovníku.

 

„Lovecké runy, tak jim říkají neznalí. I oficiálně se tak ten slovník jmenuje, ale je to opravdu jen pro nás. Speciální systém run, je k vidění jen v naší svatiny, v kouzlech co ovládají samotné zákony vesmíru a taky v nápisech všude uvnitř svatyní. Bez jeho znalosti si tu neškrtáš,“ řekl a Ash slovní převzal.

 

„Já jsem na jazyky totálně poleno, ale tohle jsem zvládl, může za to asi trocha toho, co dostaneš při Obřadu,“ usmál se a pak odešel pryč a nechal Ashe samotného. Ten si vzal slovník, ve kterém bylo vše na Angličtinu. Navíc, zmíněná „kouzla co ovládají vesmír“ se mu zdála docela zajímavá a stejně, Bůh ví, co to znamená.

 

Začetl se do základních principů tohoto jazyka a písma a z učení ho probralo až poklepání na rameno.

 

„Je půl jedenácté, měl by ses jít připravit na Obřad,“ řekl mu Gabriel. Ash přikývl a Gabriel ho odvedl ke svatyni. Tam ho nechal v malé místnůstce s kamennou vanou u jedné zdi a kamennými lavicemi u druhé. Sám se vrátil o chvilku později s balíkem šatů na ruce.

 

„Omyješ se tady v té kamenné vaně, je tam požehnaná voda naší vírou. Potom si oblékneš tohle oblečení, vše ostatní si nech tady. Musím tě upozornit, že nic kromě tohohle na sobě mít nemůžeš, je to naprosto důležité. Až budeš připraven, prostě vejdi. Slibuji, že tě nic neohrozí,“ řekl mu a odešel. Ozvalo se zapadnutí těžké petlice zvenku. Další dveře byli jen jednoduché dřevěné.

 

Svlékl se a vklouznul do vany. Tam ponořil i hlavu a chvíli byl pod vodou. Pak vylezl ven a osušil se do připraveného plátna. Pak se podíval na připravené oblečení.

 

„No to si dělaj prdel,“ vyjekl, když viděl jen bederní roušku do půli stehen. Nastalo docela dilema. Buď přijme výzvu, odkryje své jizvy a rozhodně se, jestli dokáže s tím někdo žít, nebo ho zabijí, protože je zrůda. Byl přesvědčen o druhé možnosti, ale přesto si obtočil na čtyřikrát bederní roušku. Podíval se ještě na hromádku oblečení a jen bos otevřel dřevěné dveře a vešel do svatyně, očekávající svůj osud.

Poslední komentáře
13.05.2009 14:00:06: Nj alespon že ještě píšešsmiley${1}
12.05.2009 14:20:31: Nechodím, nestíhám... šéfové mě honí jak nadmutou kozu...
12.05.2009 12:19:26: Ach ano... Nemohu se dočkat, Sarexi... Cože na icq nechodíš... nestíháš?
11.05.2009 16:40:52: Jak cloveka dobra zpravicka potesi :)
 
Prohlašuji, že obsah stránek může být pro někoho urážející, nevhodný a dokonce nechutný. Doporučuji číst osobám starším 18 let.