Sarexův web

Temné povídky z oblasti Bradavic

Monstrum

4. Kapitola

Takže, kapitola je tu. No, možná tam uvidíte párkrát vkouknout Furthada, pořád mi do toho kecal. Dnes to Lexter (betareader) opravil, takže by tam neměly být žádné chyby. Přeju hezké počtení a zanechte nám nějaký ten komentář nakonec. ]:->

4.

 

 

Ráno se probral kolem šesté. Oblékl se do čistého civilního oblečení, což byly další džíny, tentokrát bez děr a docela zachovalé. Natáhl si tričko s dlouhým rukávem, jiné ani neměl a vzal si tmavě šedou mikinu, jeho nejnovější, bez děr a fleků. Měl jí jen dvakrát. Na záda si dal loďák a vzal si ještě černé brýle na oči. Po dojedení kousku sýra a kusu chleba důkladně zabezpečil byt desítkami kouzel a ochran. Oprášil znak gangu Hypogrifa a pak se přemístil přímo na plácek za Děravým kotlem. Tudy jen prošel a hned zamířil do metra.

 

Metrem dojel na nejbližší stanici k letišti Heatrow a tam už došel kus pěšky. Hned se podíval na tabule nad sebou, kdy odlétá. Jeho životní styl, potulného chudáka, ho naučil žít v obou světech. Jak kouzelném, tak nekouzelnickém. Nedokázal bez nějakých věcí, typických pro jednotlivé světy, žít.

 

Hůlku nedal z kapsy nikdy. Už se naučil pár triků, jak ji schovat před mudly. Některé způsoby jsou tak dokonalé, že ani Britská královna by se ho nezeptala, na co je ten klacík, co má u sebe. Letělo mu to za necelou hodinu. Rozhodl se ale, že už přejde k bráně, kudy budou vcházet do letadla, a omrkne spolucestující. Na sedadlech před vchodem do letadla seděla pětičlenná zrzavá rodina, dva starší manželé, několik finančně movitějších businessmanů, jeden dřímající mladík s kytarou, dvě dívky kolem osmnácti, které jeli evidentně na dovolenou a pak pár tuctových mudlů.

 

Přisedl si ob dvě sedačky vedle jednoho muže v obleku. Vak si hodil vedle sebe a muž přejel lhostejně jeho skromné zavazadlo. Tak nějak podvědomě si rukou přitáhl kufřík blíže k sobě. Ash dělal jako by nic a začal se přehrabovat ve vaku. Muž něco četl zaujatě ve složce, kterou držel oběma rukama. Ash si pravou rukou vzal hůlku a pořád dělal, že se hrabe ve vaku.

 

Hůlkou zamířil přímo na peněženku muže a tu si přitáhl nonverbálně provedeným kouzlem. Nikdo si toho nemohl všimnout. V levé měl nyní peněženku. Její obsah, tedy hotovost a kupony na 100% slevu na koupi v hodnotě 1200 Euro v obchodě s Elektronikou na jedné ulici v Paříži. Kreditky a doklady nechal bez povšimnutí, nejsou mu k užitku. Peněženku mu hůlkou zase vrátil do levé kapsy saka a zmuchlaná eura a libry dal do své peněženky, jako by byly jeho. Kupony dal do tajného dna, kde byla i bojová uniforma a meč. Dno bylo ošetřeno kouzly, aby bylo neviditelné i pod rentgenem. Tedy snad.

 

Mohutně zívl a protáhl se. Když natahoval ruku, nenápadně rozepnul vedle sedící paní zlatý řetízek s křížkem a ruku zase normálně stáhl. Opět nikdo neviděl nic. Tihle mudlové, pomyslel si spokojeně a zvedl se i s loďákem a zamířil k automatu na kafe. Měl dvacet minut do odletu. Vytáhl z kapsy pár drobných a objednal si černou kávu bez cukru. Nenáviděl sladké věci.

 

Kelímek s kávou chytl malíčkem zespoda a palcem z vrchu. S trochu hraným naštvaným výrazem si sedl vedle jiného muže v obleku a zadíval se zamyšleně na jeho rozepnutou kapsu s peněženkou. Kdyby jí měl v náprsní kapse, rozhodně by mu jí takhle lehce neukradl. Nemusel ani používat kouzla. Peníze vzal, zbytek nechal. Pokaždé to pak vypadá tak, že jen zapomněl peníze, protože tam vždy pár drobných nechal. Na co 50 euro, když už máte osm set? Potom už dopil jen kafe, a když mířil k mladé ženě, která je vítala na palubě, vyhodil kelímek do koše.

 

Pustil ženu bez řetízku a jejího otylého manžela a ona se na něj mile usmála. On jí úsměv rád opětoval. Potom podal letenku brunetce a ta se na něj mile usmála.

 

„Vítejte na palubě, přeji hezký let,“ řekla jen a Ash přikývl a zamířil k letadlu. Tam zamířil do své turistické třídy a spokojeně si v ruce hrál s ohmatanou mincí, kterou tahal od svých pěti. To se probral na kraji lesa, ze kterého se kouřilo, a v ruce držel minci. Byla masivní, stříbrná, velká asi jako sušenka Disko. Uprostřed byla díra na malíček, kolem díry byly znaky podobné runám. Možná to byly runy, nikdy se je moc neučil. Znal pár obraných znaků, kterým se lidově říká runy a to bylo tak všechno.

 

Sedl si na sedadlo a mezi nohy si dal loďák. Poposunul si brýle z čela znovu na oči. Neměl rád, když mu někdo zíral do očí, jako to dělala ta blondýnka, co špitala něco zrzce vedle sebe. Jen protočil oči, což nemohla vidět, a dělal, že spí. Přes brýle ale ostražitě kontroloval okolí.

Pak letadlo začalo hučet a drncat, jak se sunulo po letištní ploše k ranveji. Měl velké štěstí, že let nebyl plně obsazen, vedle něj bylo místo. Sedl si doprostřed trojice sedadel a připoutal se, jak mu do obličeje blikal rudý nápis na obrazovce. Pytel hodil vedle sebe k okýnku na sedadlo a hodlal se tu chvilku prospat.

 

*

 

Stál v Paříži na letišti. Nijak zvlášť nepospíchal, jen se brodil skrz davy lidí a tu a tam omylem vrazil do pár lidí. Potřeboval zdejší měnu a libry měnit nechtěl. Svazek bankovek, které si vydělal cestou k východu, si dal do peněženky. Venku zamířil rovnou k taxíku.

 

„Dobrý den, přejete si odvést?“ zeptal se taxikář Francouzsky. Ash se uměl zeptat, kde jsou toalety, pak: „Naval prachy, hajzle.“, a ještě nějakou ošklivou nadávku. Ani jedno se nehodilo, tak se blbě usmál a promluvil anglicky.

 

„Zavezl byste mě na Montmartr?“ rozhlédl se Ash a řidič přikývl. Usmál se a nastartoval Peugeot 407 a vyjel. Proplétal se naučeným grifem mezi auty a nadával Francouzsky na provoz. O půl hodiny, kdy ho určitě chtěl natáhnout, zastavil vedle Nějakého parčíku. Shodou okolností to byl zrovna ten, kudy se dá dostat do kouzelnické čtvrtě. Krásnohůlky leží v malém městečku někde ve vnitrozemí, tam byla největší hustota kouzelníků, ale v Paříži byla jedna kouzelnická čtvrť.

 

Dal řidiči o tři eura víc a vylezl z auta. Zamířil rovnou k soše, která byla v parku. Byl to kůň, dole na desce, na podstavci z bílých cihel, se muselo navolit v písmenech názvu pomníku heslo pro vstup. Nebo tak to tedy měl v dokumentaci od Manyho, který mu kdysi dal nějaký svůj zápisníček, kde měl ukryté vstupy na kouzelnické ulice po světě, kde byl.

 

Přešel jako zvědavý turista k soše a rozhlédl se. Nikdo kolem něj nebyl. Místo se sochou bylo šikovně skryté mezi živými ploty a mělo pouze jednu přístupovou cestu. Jako na letišti v Anglii, v letadle, jako cestou z letiště sem, ani teď, si nevšiml muže v hnědém obleku, modrou košilí a drahou vázankou se stříbrnou sponou. V ruce neměl nic, jen si povolil manžetové knoflíčky a usmál se. Měl krátce zastřižené vlasy, vousy upravené podle nejnovější módy a voněl příjemnou vůní drahé kolínské.

 

Nebyl to žádný obyčejný muž, nebo obchodník, byl to skaut, hledal nové talentované lidi pro svou organizaci. Tenhle mladík se mu zamlouval. Sledoval ho, jak ostražitě pozoruje okolí a dívá se i přímo na něj, jenže ve stínu, kde byl, ho nemohl vidět. Doslova viděl, jak šílí tím, že cítí jeho přítomnost, ale nevidí ho.

 

Ash poklepal hůlkou na pětici cihel a kůň zamrkal očima a ustoupil z podstavce. Pod ním bylo schodiště. Ash jím ihned zamířil dolů na podestu. Bylo to schodiště do třetího podzemního patra. Na druhé podestě zůstal a pozorně naslouchal tomu, jak kůň vylezl zpátky na svůj podstavec a jak kamenné desky dopadají na své místa. Nic jiného nyní neslyšel. Sešel tedy poslední kus a vyšel přímo ke zdobené bráně, u které stály dva muži v uniformách s rudou páskou nad lokty. BU. Jeden si kývnutím vyžádal pas, protože na francouzskou otázku nereagoval.

 

„Vítejte na Blanche ruelle, pane Morgane,“ pronesl anglicky bystrozor a vrátil mu pas. Ash vrátil pas do loďáku a zamířil uličkou. Bílé kameny, ze kterých byla cesta, byly nezvyklé, nikde žádná skvrna ani nečistota. Domy všechny zářili bělostnými omítkami a zdobením s různými motivy. Prohlížel si výkladní skříně, vývěsní štíty a procházející lidi. Nevypadalo to tam, jako ve zdevastované Příčné, nebo Centrální uličce s novými, ale už takhle nedbalými chodníky, zašpiněnými chudáky, co žebrají a pár postavami s kápěmi, které rozhodně na bezpečnosti nepřidají.

 

Francie vypadala netknutá válkou, která jí minula překvapivě hodně. Spíš jí přinesla, neboť spousta bohatých obchodníků odešla z Příčné sem, stejně jako hodně honosných rodů z Anglie přestěhovalo svůj majetek sem a své nemovitosti rozprodali mezi smrtijedy, kteří byli jediní s penězi.

 

Podle dokumentace by mělo být vetešnictví a antikvariát někde v boční uličce. Ulička růží, nebo jak se jmenuje. Jedna z méně vábných uliček, ale i tak bezpečnější než zadní vchod ministerstva v Kolier city. Jednu temnější uličku zahlédl právě teď. Zamířil tedy přímo do ní a v kapse mikiny držel hůlku. Stejně cítil už v Anglii divný pocit, který ho nepustil ani tady.

 

„Buď sem snědl něco divnýho, nebo se něco stane,“ zabručel si potichu a prohlížel vývěsní štíty. Nic.

 

„Leftanova ulice, ne Ulička růží, tam má obchod Wago,“ připomněl si a na okamžik si vzpomněl na svého spolužáka z hodin černé magie. Mark Wago, Angličan, ale jeho rodina pocházela z Francie, otec bystrozor, kterého převelely do Angie během války, se tam dal dohromady s místní ženou a zplodil toho blonďatýho blba. Jeho strýc měl obchod právě přímo před ním.

 

Ash se tedy otočil a v jednom stínu se mu zdálo, že vyděl zamihotání vzduchu. Hůlku instinktivně stiskl trochu víc. Nedal na sobě ale nic znát a vykročil přímo na Blanche ruelle. Zahnul a vrátil se o uličku zpět. Hned čtvrtý štít byl ten z hledaného vetešnictví. Přešel ke dveřím a opřel se o staré hnědé dveře. Tady se na vzhled tolik nedalo. Štít taky visel na poslední skobě, a co nevidět spadne.

 

Třeba to bude to pověstné vetešnictví, kde se sežene všechno. Od starého podšálku z čínského porcelánu, přes letecký kulomet až k meči z dob bájných elfů. Zvonek sebou zakmital a málem prorazil mosazné kování dveří. Proti němu za stolem seděl shrbený muž, který byl podle tmavě černých brýlí a bílé hole připevněné na zápěstí poutkem slepý. Určitě dlouho, a ne sám od sebe, pod brýlemi bylo znát zjizvení. Vlasy neměl žádné, jen bílo šedé vousy, neuměle oholené, zřejmě břitvou. Byl nahrbený a podle vrásek na krku starý. Hodně starý.

 

„Mladý pán si bude přát?“ usmál se a zvedl se. Měl artrózou prolezlé kosti, ruka se mu třásla. Byl to zbědovaný pohled. Tím co ale řekl, dal Ashovi hodně věcí na přemýšlení. Za prvé, poznal, že je muž a mladý. Za druhé, promluvil anglicky.

 

„Ano, jistě, hledám jistý artefakt. Tepané stříbro, ryté reliéfy a diamantový kámen uprostřed,“ řekl a Muž pokývnul hlavou. Ash

 

„Přijíždíš od pana Montymera,“ řekl s jistotou a pevným starým hlasem. Ash vyhlédl ven skrz výlohu. Byl najednou rád, že je na dveřích ten zvonek. Pořád cítil nebezpečí.

 

„Artefakt, jistě, pojď za mnou,“ pokynul mu muž a belhal se regály. Odešli o tři uličky dál do domu a muž se sehnul. Ash měl kolem sebe takových třicet velmi drahých kusů stříbrných rytých talířů, nějaké ozdobné vázy a poháry. Kupodivu neměl chuť nic ukrást, byla to jakási zlodějská čest. Okrást takového to staříka bylo nemorální a zloděj, který by to udělal, by byl opravdu zoufalec a chudák. Okrást někoho bohatého, nebo se tak tvářícího, bylo v pořádku. Nebo tedy vyhovující. Tohle bylo moc snadné. Navíc, ten muž se mu nezdál být vůbec bezbranný.

 

Sehnul se a vyndal před sebe ze spodní police hnědé dřevěné pouzdro. Jak se mu třásla ruka, vevnitř cinkal řetízek. Vzal jej prsty a obrátil se. Došel zpět k pultu a tam teprve krabičku otevřel. Ash si pamatoval moc dobře všechny efekty, které měl medailon dávat svému nositeli, stejně jako si pamatoval každou čárku na té fotce. Byl to on, ano, poznal ho. Muž mu ho podal a Ash si ho přitáhl k obličeji. Najednou cítil silný pocit nebezpečí, tak se prudce sehnul a hůlkou zamířil na dveře. Amulet v druhé ruce obtočený řetízkem kolem ruky a otočený ke dveřím. Před zavřenými dveřmi stál muž v hnědém padnoucím obleku a modrýma klidnýma očima pozoroval mladíka u pultu i staříka za ním. Ruce měl jen volně podél těla, nevypadalo to, že by něco chtěl provést. Stejně by to nestihl, ušklíbl se pro sebe Ash.

 

„Už jsme se dlouho neviděli, pane Flatchere. Nebo spíš, Mundungusi?“ zeptal se a stařík se trochu rozklepal, ale rychlým pohybem držel v ruce prohnutou hůlku z jakého si odroleného dřeva. Ash jen pozoroval muže, kterého dvě hůlky nijak nerozrušovali. Jen se trochu pousmál.

 

„Chlapče, když ho sejmeš, máš artefakt gratis.“ Oznámil jen prodavač a muž u dveří se jen měkce usmál.

 

„Ashi, nedělej hlouposti. Soudě podle tvého dobrého vzdělání, jistě víš, odkud je jméno Flatcher známo,“ vetešník jen zavrčel a cukl hůlkou v křeči. Ash samozřejmě věděl. Bájný Flatcher, podvodník a zrádce. Jeho jméno mělo zvuk. Největší hajzl v dějinách válek s Voldemortem. Nejdřív zradil Fénixe, když vyzradil jejich sídlo. Potom Voldemorta, když mu ukradl nějaký pohár od Helgy z Mrzimoru.

 

„Jistě, vím,“ řekl a muž se usmál.

 

„Rigoren-sempra!“ ohnal se hůlkou stařík a kouzlo neškodně rozmlátilo celé dveře napadrť. Muž stál před nimi dál a nijak si kouzla zdánlivě nevšiml. Ash ale viděl jeho rychlou otočku, kterou postřehl i on sotva znatelně.

 

„Nemožné…“ zabublal Mundungus a muž pokrčil rameny.

 

„Spíš nečekané,“ řekl chlápek bez hnutí. Ash jen zandal hůlku a zvedl se. Artefakt si znovu prohlédl a natočil se k obchodníkovi.

 

„Dám vám za něj dvě stě, je falešnej,“ zakončil to a Dung zakroutil hlavou.

 

„Tři sta,“ zahuhlal a Ash z kapsy začal soukat peníze. Na pult hodil Dvě stě padesát galeonů ve váčku a beze slova si sedl na křeslo u zdi. Pokud jeden řekne 200 a druhý 300, automaticky se bere cena mezitím, mimo ní by ani jeden nešel, i kdyby se hádali dlouho. Na to jsou oba moc dobří. Peníze ležely na pultu a na Ashe se natočil návštěvník.

 

„Až to tu dodělám, rád bych si s tebou pohovořil,“ řekl mu a zdánlivě bez spěchu se vyhnul útočné kletbě, co by mu mohla i poškodit sako. Dung nebyl dobrý čaroděj. I Rigoren je dost slabá kletba, když na to přijde. Třetí okruh černé magie. Zřejmě jeho nejsilnější kletba. Muž jen sáhl do saka a vytáhl robustní terčovou pistol. Kde jí měl, to Ash netušil. Dalším dvěma kletbám se vyhnul už v normální rychlosti a pistolí prostřelil bez hluku čelo Mundunguse Flatchera. Jen se trochu zaškaredil nad tím, že sebou muž hlasitě fláknul na zem.

 

„Ah, jaká to opojná atmosféra, kdy se spravedlnost konečně dostane ke slovu,“ usmál se příjemně muž a zajistil pistol a vrátil jí do podpaždí, kde jí měl někde schovanou. Ash vstal a amulet pustil do kapsy.

 

„Kdo jste?“ zeptal se na otázku, která ho asi nejvíc zajímala.

 

„Kdo jsem? Jsem spravedlnost, kde se jí nedochází. Jsem otec, těm co svého nemají. Jsem učitel, těm, kteří potřebují naučit. Jsem krev této planety, jsem tam, kde je mě potřeba,“ poklonil se a přikývl k Ashovi. Ten se jen tvářil trochu vyjeveně.

 

„Ah, jistě, omlouvám se,“ usmál se mile muž a ukázal ke dveřím.

 

„Půjdeš se mnou? Rád bych tě někam vzal,“ nechal Ashe vyjít ven a sám odešel v klidu na hlavní ulici. Pozdravil francouzsky bystrozora v uniformě a vedle Zrůdy se vydal dál ulicí.

 

„Jste vrah,“ řekl Ash a muž se zatvářil trochu s pohoršením.

 

„Nikoli, vrah rozhodně ne. Jen dělám, co je potřeba. Ale dost bylo těch řečí, pozvu tě na večeři do jedné malebné restaurace naproti Eiffelové věži. Musím s tebou něco důležitého prodiskutovat a jistě máš po cestě z Anglie hlad. Neobědval si,“ přikývl mu a odváděl ho k východu z uličky.

 

Venku u parku přistoupil ke stříbrnému jaguáru a klíčky otevřel. Ash si na jeho pokynutí sedl na přední sedadlo a on nastartoval.

 

„Ani nevím, kdo jste, jak se jmenujete,“ řekl Ash a muž se znovu tak divně usmál. Modré oči se také usmívaly.

 

„Jmenuji se Gabriel,“ řekl a vyjel do večerního provozu. Rovnou k Eiffelovce.

 

„Mé jméno znáte,“ pokrčil rameny Ash a Gabriel přikývl.

 

„Počkej na večeři, tam si promluvíme,“ podotkl a to už skoro zastavovali. Před luxusní restaurací ve starém domě, s vyhlídkou na nejznámější pařížskou památku zastavil a nechal zaparkovat auto poslíčka. Do restaurace vešel se svou elegancí, jaká mu byla přirozená. Že vedl mladíka v mikině, tričku a džínech, jen v žabkách, mu evidentně nijak nevadilo.

 

„Dobrý večer, přál bych si salónek, jako obvykle,“ usmál se na recepčního, který se dvakrát poklonil a oba je uvedl do salónku v zadní části restaurace v prvním patře. Výhled z oken na věž byl samozřejmostí.

 

„Číšník přijde hned,“ poklonil se naposledy muž a odešel. Gabriel a Ash si sedli ke stolu, kde byli jen dvě židle. Stůl to byl docela velký. Salónek byl honosný, drahé obrazy, koberce, křišťálový lustr. Číšníkovi Gabriel cosi francouzsky nadiktoval a poslal ho pryč. O minutku vešel s vínem, které Gabriel ochutnal a oběma nalil. Teprve potom, co za číšníkem zaklapli dveře, se nadechl k odpovědi.

 

„Ano, znám tvé jméno, Ashi. Tedy, tvé vymyšlené jméno. Vím o tobě zřejmě víc, než kdokoli jiný,“ řekl a upil víno. Ash jen pokýval hlavou.

 

„Kdo jste?“ zeptal se a Gabriel se usmál.

 

„Pracuji, ne, spíše jsem součástí prastaré organizace, která má různé druhy zájmů,“ řekl a uvolněně se rozhlédl kolem.

 

„Organizace?“

 

„Jistě, máme různé zájmy a, prosím neber to nijak vychloubačně, máme i velikou moc, ač je nás tak málo,“ řekl a Ash pokýval hlavou a napil se pořádně vína. Nijak nevychutnával víno, jako Gabriel. Bylo dobré, tedy co mohl on soudit.

 

„A se mnou mluvíte…“ nedokončil Zrůda a Gabriel se znovu pousmál.

 

„Ano, můj post je mimo jiné i hledání nových lidí. Pravda, nikdo se k nám nepřidal po třicet let, ale i tak neustále hledáme nadané mladé lidi,“ řekl a Ash se ušklíbl.

 

„Já?“

 

„Ano, právě ty. Právě tím, co je ti prokletím mezi ostatními, tím zapadneš dokonale mezi nás,“ prohlásil trochu razantně a dal důraz na to slovo prokletí. Ash si mimoděk přejel prsty přes málo znatelné nerovnosti na hrudníku.

 

„Ano, víme o tvém problému. Už v Bradavicích jsme o tobě věděli, o tvém pátrání po své minulosti. Dokonce ses s jedním z nás už setkal, Hlídač, tak mu říkáte,“ řekl a Ash se pousmál.

 

„Ten co ho nejde zabít?“ zeptal se a Gabriel přikývl.

 

„Mě je také těžké usmrtit, tebe ostatně také. Tím se hodíš dokonale do naší organizace,“ usmál se hledač talentů a upil znovu vína. Dveře se akorát otevřely a dovnitř vešel číšník a oběma dal předkrm. Byl to nějaký salát se zálivkou.  Během večeře bylo ticho přerušované jen Gabrielovým hlasem, když pojmenovával Francouzsky jídlo. Ash jedl vše jedním příborem, Gabriel vždy volil jiný, ten správný. Ash vypil celou láhev vína, to když dojídal poslední kousek nějakého moučníku, co měl název delší než jména celého Sněmu. Číšník nijak nedal najevo, že ho Ashovo chování nějak uráží.

 

Když odešel, nechal jen další láhev vína na stole a oba muži se na sebe dívali přes stůl.

 

„Takže, mám se k vám přidat?“ zeptal se Ash a Gabriel jen přikývl.

 

„Ano, přidat. Jenže, není to takové, jaké čekáš. Pouze se jakoby zaregistruješ u nás, budeš dál žít svůj život a občas dostaneš pozvánku na nějakou schůzku s někým z nás. Naše organizace je jen formální, stejně tak se můžeš aktivně zajímat o to, jak bojovat s našimi nepřáteli, tak se můžeš jen občas zapojit do otázek vnitřních problémů, nebo se od zaregistrování nikdy nezapojit do ničeho. Nikdo tě nemůže nutit, ale věz, že se s přidáním k nám, můžeš také dostat na list našich nepřátel,“ řekl a Ash pokýval hlavou a notně se napil vína. Jídlo, které mu chutnalo, už spokojeně trávil a přemýšlel o tom.

 

„Organizace, organizace. Jak se jmenujete?“ zeptal se přímo a Gabriel se trochu spokojeně usmál.

 

„Víš, tady to je právě to. Nemůžeš nikdy říct, kdo popravdě jsi. Nikdy. Nevíme proč, ale při porušení prostě zmizíš, nikdy tě už nikdo neuvidí ani o tobě neuslyší. Prostě, název naší organizace se dozvíš až po projití přijímacím rituálem. Ne dříve,“ řekl a Ash se zamyslel.

 

„Takže, úplné utajení? Nikdo o vás nemůže vědět,“ řekl a Gabriel se krátce zasmál. Byl to docela upřímný smích.

 

„Ne tak docela. Jistí lidé nás, neřekl bych, že znají, ale vědí o prastaré a mocné organizaci. Pro nás mají ti lidé také několik jmen. Někdo nám říká Lovci, protože lovíme ty, kteří mohou být nebezpeční pro naše zájmy. Nesmrtelní, protože se tak jevíme normálním lidem a tvorům bez této výsady. Máme mnoho jmen, ale ani jedno nevystihuje naši pravou podstatu,“ zakončil to, ale Ash konečně pochopil, kam si má organizaci zařadit.

 

„Lovci, ano, o těch jsem už něco slyšel,“ pronesl spíš pro sebe.

 

„Jistě, slyšel o nich skoro každý. Pravda z těch povídaček skoro vyprchala za ta léta reprodukce, kdy se jeden sebestředný z nás rozhodl porušit naši zásadu a řekl o nás. Zmizel ještě ten den, kdy odešel na toaletu, ze které se už nevrátil a nikdy už se nevrátil nikam,“ usmál se Gabriel a Ash pokrčil rameny.

 

„Povídačky říkají, že byl odstraněn lovci. Takže, ochrana bezbranných, zabíjení temných tvorů, nic takového nemusím doufám dělat,“ ujistil se Ash a přistihl se, že o této nabídce dost uvažuje.

 

„Jistě že ne, panebože… ochrana nevinných? Možná pokud bys chtěl, nikdo ti bránit nebude,“ usmál se té představě, „je jen na tobě co budeš dělat. Mezi námi bylo pár, v uvozovkách andělů, ale také pár ďáblů. U lovců, pokud použiji tento bezpečný název, jde jen a pouze o to, vědět, že nejsme sami s našimi… přednostmi a schopnostmi. Jsme jiní. Ne horší, nebo lepší… pouze jiní. Také máme pár pravidel, které se dodržují z určitého respektu k lovcům,“ vysvětlil a promnul si ruce a znovu se napil vína.

 

„Takže, vy říkáte, že přidáním k vám jen získám,“ podotkl Ash opatrně. Přecházel už k vyjednávání podmínek přijetí. Zatím to vypadá tak, že musí jen uchovat tajemství té organizace a toť vše. Žít si libovolně jak chce, jako do teď.

 

„Jistě. Postavení, kontakty na vysokých postech, možná výuku, pokud si dohodneš s někým z nás výcvik, dobré obchodní příležitosti, je mezi námi několik významných obchodíků, jak v kouzelnickém světě, tak tom mudlovském,“ řekl a pousmál se nad Ashovým zaujatým výrazem očí.

 

„Vy nejste kouzelník, že ne,“ řekl Ash a Gabriel se jen zasmál a zakroutil hlavou.

 

„Tedy, občas ti to pálí trochu pomalu,“ řekl a Ash pokrčil rameny.

 

„Bylo toho dneska dost,“ Gabriel mu na tohle jen přikývl.

 

„Jistě. Lovci, amulet Elfské princezny, chlápek co uhýbá kletbám jako by nic a ohání se Rugerem     Mk II? Jistě, nezvyklé i na asistenta Hypogrifího gangu v Kolier city,“ řekl a Ash se zvedl a přešel k oknu.

 

„Dobrá, jistě…“ řekl si a přemýšlel.

 

„Nic jiného? Nějaké povinnosti, zákazy, závazky?“ zeptal se Gabriela a ten jen zakroutil hlavou a usmál se.

 

„Nikoli. Toť vše. Samozřejmě, museli bychom odjet do našeho sídla, toho hlavního, jistě, v Anglii máme také řádové prostor, stejně jako zde v Paříži, nebo kdekoli jinde na světě, ale prvotní sídlo je prostě jedno a i když máme jistě větší ehm… prostory,“ zvedl se také a přešel vedle Ashe.

 

„Já, musím odvést ten amulet panu Montymerovi,“ řekl Ash a Gabriel přikývl s úsměvem.

 

„Jistě, to je jasné, že nemůžeš porušit dohodu a neodevzdat ten amulet. Jistě nefunguje jak má, že?“ zeptal se a Ash zakroutil hlavou.

 

„Podivné, právě že docela ano. Sice jsem moc návalu těch dočasných schopností moc nevěřil, docela mě to překvapilo. Funguje, Flatcher netušil, o co jde,“ Gabriel přikývl a Ash sáhl do kapsy pro amulet.

 

„Dobrá, budu muset odejít, mám nějaké pochůzky teď v noci, kdy je čas dětí noci. Hlídač tě zkontaktuje, až bude vše připraveno na případnou přísahu. Do té doby se musíš rozhodnout, a pokud překročíš práh našeho sálu, vrátíš se buď jako jeden z nás, nebo tě vyneseme,“ řekl trochu tvrdě a Ash se jen ušklíbl a přikývl.

 

„Čekal jsem to, jasně,“ přikývl a odešel. Gabriel ještě chvíli zůstal a pak sešel také dolů a recepčnímu poděkoval za večeři a stříbřitou platební kartou zaplatil několika místnou sumu bez mrknutí oka. Potom nasedl do stříbrného jaguára a odjel.

 

*

 

Heh, podivnej chlapík, ušklíbl se Ash, když mířil už na letiště. V rukou si prohlížel kupony na 1200 euro v obchodě s elektronikou. Muž co seděl před ním a řídil, byl ženatý muž kolem čtyřicítky. Měl dvě dcery, obě ve věku kolem patnácti. Jak to Ash věděl? Muž měl snubní prsten a fotky svých dvou cer měl připíchnuté na palubní desce.

 

„Pane, prosím vás, mohl bych se vám s něčím svěřit?“ zeptal se dopředu a pořád se díval na ty kupony, co vytáhl z peněženky tomu chlápkovi na letišti. Muž, jak čekal, už když ho mladík stopnul, mu teď chce říct, že nemá peníze. Jen si smutně přivřel oči. Když on ale nikdy nedokáže ty parchanty vyhodit. Nikdy. Vozí se po něm šéf, milující žena je nespokojená, sic to nedává najevo, jejich finanční situací a teď musí mít dvě práce, aby utáhl domácnost.

 

„Víte, jak bych to řekl, nemám peníze,“ řekl větu, jakou přesně muž čekal, „mám tu ale pár kuponů a mě jsou k ničemu, dám vám je, jsou to slevy, dárkové kupony a já dnes letím domů do Anglie.“ Řekl mu a muž jen cosi zabrumlal. Ash se s trochu poťouchlým výrazem nechal vyhodit u vchodu na letiště a kupony mu podal. Muž jen zíral na deset kuponů na totální slevu. Byla to velká akce, byly v náhodných obálkách rozeslané po celé Francii. Jen desítka z nich byla plná. Pocítil nával nespravedlnosti, vždyť on ten chudý kluk mu dal jmění takové, že když prodá pár lístků, nebude muset jezdit s taxíkem, kromě svého malého obchůdku.

 

Kluka ale nenašel. Ten zmizel v davu a nechal za sebou taxikáře s trochou štěstí. Ash to udělal jen proto, protože stejně mu byly k ničemu, mohl je prodat nějakému Francouzovi, ale… Navíc, občasný dobrý skutek, to je něco, co neznal. Teď, když mu nabídli Lovci nějaký ten domov, nebo zázemí, mohl by konečně začít být ke světu trochu spravedlivý, nebo ne?

 

Ash nad tímhle přemýšlel jen chvilku. Pak vrazil omylem do muže v dlouhém kabátu s aktovkou v ruce spěchajícího ven. Jen si prohlídl hodinky, švýcarské, a docela naditou peněženku. Pokrčil rameny a usmál se. Zas tolik hodný nemusí být.

 

*

 

„Konečně Londýn,“ zamručel na déšť před halou. Nějak se mu povedlo se protlačit do ranního letu a dopoledne už byl doma. Venku ale bylo hnusně, jak bylo ostatně v Anglii obvyklé. Už aby byl doma, hezky si zatopí v nových kamnech, pohoví si v hamace a možná si koupí cestou něco dobrého k obědu. Odpoledne zajde do restaurace, kde si dá večeři a předá amulet a peníze.

 

Odhodlal se a stáhl si kapuci do obličeje. Podíval se na své nohy v žabkách a nespokojeně zamlaskal. Pak ale pokrčil rameny a vyběhl rovnou cestou k metru, kudy se dostane do Děravého kotle, odkud se bezpečně přemístí. Zákony o přemisťování byly přísné, smělo se přemisťovat přímo jenom do kouzelnických domů, které byly nahlášené na ministerstvu.

 

Metrem jel docela ve špatné náladě. Zábly ho nohy a všude plno čumilů, takže nějaké kouzlo na zateplení nohou a usušení se nepřipadalo v úvahu. I záchody zavrhnul, najednou vyjde čistý a suchý, když tam vlezl třesoucí se zimou a promočený až na jizvy po těle? Hovno, hovno slavný soude.

 

„Kurva to je doba,“ nadával, když stál na červenou přes jednu rušnou ulici. Kotel už byl jen v té další, jenže musí zastavit provoz, aby mohl přejít. Mezitím spokojeně moknul dál. Najednou přestalo pršet. Pohlédl nahoru a viděl nad sebou velký žluto zelený deštník. Pohlédl na hezkou černovlásku. Neměla vrásky a byla hodně pěkná. Jen se děkovně usmál a trochu sklonil hlavu.

 

„Děkuji paní Madison,“ řekl a vedle něj se s hnědým deštníkem objevila Mia v hnědých kalhotách a tmavé bundě s kožíškem kolem krku. Na kožíšku bylo pár kapek.

 

„Ahoj Mio,“ usmál se na dívku. Ta jen přikývla a Madison se měkce usmála.

 

„Podivné, spousta členek Amazonek by tě s klidem nechala umrznout, nebo dokonce by tě i srazila do kaluže. Já také, popravdě, bych to udělala většině mužů. Ash Morgan, ale není obyčejný muž, je v tobě cosi jiného, cosi, co mě i přitahuje,“ řekla mu potichu a při té první části se dívala na Miu, jako by jí něco vysvětlovala.

 

„Děkuji, paní. Jen jsem tak nějak zapomněl jak je v Anglii,“ usmál se a opravdu neměl z těch dvou žen vedle sebe dobrý pocit. Moc dobře si pamatoval, jak Mia volně doslova létala vzduchem a s klidem sekala do smrtijedů. Madison taky v kouzlení není žádná začátečnice. Skoro třetinu jejích kouzel viděl poprvé v životě.

 

„Neboj, není to návrh. Zaimponovalo mi asi to, že si mi zachránil život, i když ani to není nijak přesné. Prostě, nejsi obyčejný a to se mi u mužů líbí,“ řekla a všichni tři přešli ulici a zamířili k Děravému kotli.

 

„Také jdeme do Kolier city,“ řekla Mia dnes poprvé a Ash se jen ušklíbl. Kam by asi jinam šel. Měl by se od nich trhnout, ale takhle na něj zase zírá každý na ulici. Jít v doprovodu doslova bohyně a mladé krásky. Zralá kráska si ho doslova tiskne vedle sebe a drží nad ním, zkrouceným, promoklým a prochladlým deštník. Muži pohledy většinou závistivé, ženy trochu lítostivé nad jeho zjevem a trochu souhlasné vůči Madison.

 

Vešli do Kotle, kde byl ihned osušen Madisoninou hůlkou a deštník převzala Mia a oba si vzala do rukou. Trochu mu s nimi přišla jako se svými meči. Kde je ale předtím vzala? A kde vzal ten černoch kladivo? Některé otázky zůstanou asi nezodpovězené.

 

„Nashledanou tedy,“ řekl a chystal se přemístit. Šéfka Amazonek mu ale do ruky vtiskla nějaké kousek papíru a sama se s Miou, kterou držela za rameno, přemístila pryč. Ash se přemístil před svůj byt. Pod dveřmi leželo pár prstů a přes dveře se táhl dlouhý tlustý šrám. Nakrčil obočí a odeklel dveře. Vešel a zase za sebou zavřel. Nikdo se sem nedostal. Pohlédl na nebe. Po kouzelné bariéře, zabraňující pršet dovnitř, stékala voda přímo do nádrže, kterou si udělal ze žlutého plastového sudu. Voda na lektvary a tak. Někdy je třeba dešťová.

 

„Ach jo,“ povzdychl si a začal zase otevírat dveře do bytu. Zase zamknul ty vchodové a spokojeně vešel do bytu. Bylo tu trochu chladno, lezavě, a to byl konec května. Přešel k oknům a zavřel je. Potom zapálil hůlkou v kamínkách a přihodil jedno polínko z vyskládaných u stěny v hraničce. Zasténal ještě jednou a sundal ze sebe oblečení. Natáhl si teplé ponožky a oblékl se do tepláků a vytahaného purpurového svetru s černými nitěmi. Přešoural se jen v ponožkách do kuchyňského rohu a začal hledat něco k jídlu. Jak očekával, nic nenašel. Vzal si tedy zbytek načatých slaných sušenek a udělal si čaj.

 

Po vydatném obědu se uvelebil na gauči a jen odpočíval. Po deseti minutách ležení si vzal desky s poznámkami o těch zakázaných kletbách. Opravdu odporné čtení, občas. Když si znovu všechno přečetl a prošel, bylo akorát půl druhé. Proto se došel vysprchovat v horké vodě a potom se odešel převléknout. Chvíli uvažoval nad něčím svým, ale rozhodl se pro oblek od Montymera. Přeci jenom, byl teď jeho asistent, i když byl s ním jen jednou a víc než asistent byl spíš ochranka. Oblek byl bez jediné skvrnky, voněl lehkou vůní parfému a žádné stopy po těch pár ožehlých vláknech, díře po kulce v rukávu, když ho trefila do prázdného rukávu .45 ACP z Lawensiho koltu. Oblékl si tedy čistou košili a kalhoty. Natáhl si ponožky a vklouzl do bot. Košili si upravil v kalhotách, ty dotáhl páskem a pak si vzal kravatu. Nikdy mu to nešlo uvázat, ale díky bohu za to, že jí vyndal z toho povlaku už uvázanou, jen si jí dotáhl a upravil si límeček. Sako si vzal a do vnitřní kapsy si vzal hůlku a v pytlíku peníze a amulet.

 

Když takhle stál před na půl zlomeným zrcadlem na stěně a díval se na sebe, musel uznat, že trhanovi a Zrůdě z Bradavic není moc podobný. Ještě si upravil delší vlasy, aby mu nepadali do obličeje a rozhodl se, že co nejdřív zajde a nechá se ostříhat na krátko. Potom přešel k truhle. Otevřel jí a vyndal si malou Berettu. Nabil zásobník náboji a po chvilce nerozhodnosti si jí dal do kapsy saka. Potom zamířil už rovnou do restaurace. Aspoň že nepršelo.

 

Před restaurací pozdravil Bodyguarda, který se na něj překvapeně podíval a pozdravil ho. Nechal ho vstoupit hlavním vchodem. Ash se jen usmál a o rohožku si očistil boty a vešel. Kývnutím pozdravil recepčního, který si bral případné pláště od příchozích a taky jim bral zbraně, pokud je měli nějak moc viditelné. Za ním v regálu nyní žádná zbraň nebyla, jenom na věšáku bylo pár kabátů a bund a pár deštníků. Restaurace byla skoro plná, jen tři stoly nebyli obsazené. Many za barem, u kterého seděli čtyři muži v oblecích a diskutovali, ho pozdravil přikývnutím a úsměvem. Lehká hudba od malého pódia s klavírem, na který hrála jediná žena Montymerova úzkého kruhu. Nikdy s ní nic neměl, jen prý hezky zpívá a hraje. Byla by překrásná, nebýt jedné vady a to, že má každé oko jiné. Jedno tmavě modré, druhé zeleno hnědé. No a taky nebýt toho, že má zranění na boku, velkou spáleninu. Od čeho? To nikdo nevěděl.

 

Ona se smíchem prohlašuje, že jí to nevadí, ale opak je pravdou. Byla pro něj jako teta, i to, že jí bylo čtyřicet a že byla prý bývalá bystrozorka mu moc nevadilo. Stejně, vždycky někam na strašně dlouho odjížděla. Viděl jí po dvou letech poprvé. Ona si ho nevšimla, byla zaujaté klávesami a tak to má být. Prošel mezi stolky a prošel barem dozadu. Tam ihned zamířil do kanceláře. Zaklepal a vešel. Montymer zvedl oči od papírování a usmál se.

 

„Vidím, že sis vzal mou radu k srdci, trochu mě ale zaráží, že se shodou okolností rozneslo, že ten obchodník je Mundungus Flatcher a navíc mrtví. Co si mám pak myslet, když jsem tě tam poslal?“ zeptal se trochu ostřeji muž. Ash pokrčil rameny.

 

„Nevím, shoda okolností?“ usmál se a Montymer uhodil pěstí do stolu.

 

„Nech toho, přinesl si to?“ zeptal se ostřeji než předtím a Ash sáhl do saka vyndal váček s pěnězi a amuletem.

 

„Je uvnitř. Funguje, dal jsem mu 250 galeonů. Pak ho asi někdo odpravil, nevím, odešel jsem a to že je mrtvej, vím až od vás,“ řekl trochu naštvaně a Montymer si jen promnul nos a zvedl ruku s propiskou mezi prsty.

 

„Jo, jo, já vím. Je toho na mě moc, omlouvám se. Velké území, nestabilní situace a rostoucí nepokoje v území, které zabral nějaký nový gang. Smrtijedi si říkaj. Bystrozoři už do toho začínají rejpat a musíme je odtud vyhánět. Mluvil jsem s velitelem bystrozorů, byl dole v restauraci na „večeři“ se dvěma svými lidmi. Přátelsky připomněl, že za to, že je v Okraji klid, nás nechávají být,“ řekl a přitáhl si váček s amuletem a hned ho otevřel. Šperk si promnul mezi prsty a přikývl.

 

„Ano, ano, výborně. Na, vezmi si pět set galeonů, za to cos mi ušetřil. Lepší když je dám tobě, než nějakýmu prašivýmu zloději,“ zamručel a začal si lámat hlavu nad účty.

 

„Budete po mě chtít ještě něco?“ zeptal se Ash a trochu Gabrielovsky se usmál. Něco od toho chlápka asi chytil. Kvádro, pistol, elegantní chování? Co se to se mnou kurva děje, zařval v duchu Zrůda.

 

„Hmm?“ roztržitě zvedl hlavu Montymer, „ne, nic, zatím. Pošlu ti dyštak zprávu do bytu. Občas to zkontroluj. Kdyby bylo něco urgentního, někdo tě najde. Můžeš jít,“ vyhodil ho už zase tvrdým hlasem ven a Ash seběhl schody a vrátil se do kuchyně.

 

„Prosím tě, udělal bys mi k večeři tohle kuřecí maso, co právě děláš?“ zeptal se kuchaře a ten přikývl.

 

„Jo, jasně, na tom tvým si dám víc záležet,“ řekl a pleskl kuřecí plátek na talíř a ledabyle ho cik-cak přetáhl sosem.

 

Ash si jen cosi zamručel a vrátil se přes bar do restaurace. Přešel k jednomu stolu a sedl si. U Manyho, který k němu přišel, si objedal čaj a vychlazenou limonádu. Nechtěl zatím pít, měl ještě něco na večer. Madison ho pozvala na schůzku. Proto si vzal i tu pistol, nebylo mu zrovna dvakrát příjemné, vysedávat s Amazonkou, byť na neutrálním území v noblesní restauraci. Navíc, oblek si vzal hlavně proto, že chtěl udělat dojem.

 

Pozdní oběd, kuřecí plátek s plísňovým sýrem, pečenými brambory a lehkou omáčkou, plus zeleninová obloha. Tohle zapil dobrou broskvovou limonádou s nějakým lektvarem, který jí dal lepší chuť. Čaj vypil během čekání. To poslouchal hudbu a pil čaj. Vypadal jako gentleman, občas po něm okolo sedící ženy hodily očkem.

 

Zaplatil, ač si byl jistý, že by nemusel, a odešel pryč. Chtěl se ještě podívat do města, do legální čtvrti. Venku před restaurací zamířil tedy rovnou Centrální uličkou směrem k Ministerstvu. Okukoval výlohy, nestačil se divit nad přívětivými tvářemi kolemjdoucích, vždyť většinou ho vyháněli, s pohrdáním na něj zírali a tak. Šaty dělají člověka, kdo jen tuhle pravdivou větu řekl?

 

*

 

Seděl s nákupní papírovou taškou vedle sebe v restauraci u rezervovaného stolu pro něj a slečnu Madison Pastorkovou. Slečna? Pravda, kdo by si vzal amazonku, jen masochista nebo sebevrah. Byť na to nevypadala, byla určitě ostrá jako břitva. Seděl, pil kávu a čekal. Byl tu sice o půl hodiny dřív, ale akorát vcházela. Měla černé šaty s takovými odleskávajícími ozdobami kolem výstřihu a okrajů. Přes ramena jemný černý šál, diamantový střídmý náhrdelník a malé náušnice s diamanty. Byla sama, což ho dost překvapilo, čekal Miu. Diamanty podtrhovali její krásu a tahle kráska, na kterou se odvažovali zírat všichni muži v místnosti, šla k němu. Ihned se zvedl a odložil hrnek. Suše polkl a přijal její ruku a ani nevěděl proč, ale odsunul jí židli. Pche a to mi říkají Monstrum, zašklebil se v duchu, když mu podala ruku a usmála se.

 

„Dobrý večer,“ přikývl jí a nechal jí sednout. Sám si sedl naproti. Jen se rozhlédla a všichni muži sklopili zrak do jídla nebo na své společnice. Každý jí poznal, jistě, hlavy Sněmu pozná každý kouzelník, jsou to totiž dost movití a vysoce postavení lidé. Teď určitě všichni přiřazují jeho. Neví kam si ho zařadit, vždyť sedí nad nejvíce tajemnou ženou mezi kouzelníky, Krvelačnou lady, jak jí přezdíval věštec.

 

„Dobrý večer, Ashi, můžeš mi tykat, pro tento večer, ráda řeším vše v přátelské atmosféře,“ usmála se a k jejich stolu přišla servírka. Opocený kolega sem odmítal jít.

 

„Dáte si něco k pití, madame?“ zeptala se Madison trochu roztřeseným hlasem. Amazonka se jen usmála a kývla k Ashovi.

 

„Ať vybere můj společník,“ řekla a Ash se v duchu zašklebil. Jistě, tohle se Montymer dozví, ještě než odejdou, tohle mu dělá schválně, chce vidět, jak zareaguje.

 

„Dali bychom si víno, červené,“ řekl s úsměvem a nadiktoval víno, které mezi řečí zmínil Gabriel, že je jeho oblíbené a ani není moc drahé. Až když ho přinesli, pochopil jeho výraz: ne moc drahé. Bylo kurevsky drahé, jen doufal, že Madison bude platit. On z jeho chudého platu asistenta, na to neměl. Amazonka se bavila skvěle, nechala ho, se v tom plácat celou večeři. Jídlo objednala sice sama, ale na téma: peníze, se nějak nebavila.

 

„Takže, proč jste mě pozvala?“ zeptal se a ona se jen naoko zamračila.

 

„Tykat prosím, pro dnešní večer,“ řekla a on přikývl.

 

„Dobrá, proč jsi mě sem pozvala?“ Zopakoval otázku a ona si jen prohlížela ve veliké sklence víno.

 

„Ač je to velmi, velmi divná věc, pozvala jsem tě kvůli dětem. Ne tvým, ani mým, ač žádné nemám a neplánuji je mít v blízké době, ale jde o jedno konkrétní dítě. O syna jedné z mých společnic, jedné z mých nejlepších vražedkyň,“ řekla a Ash přikývl.

 

„Ano?“

 

„Dobrá, přejdu k věci. Potřebujeme, aby se ten syn dostal z Bradavic. Studuje tam, neví nic o své matce, lhali mu od mala. Jmenuje se Richard Molley. Richard se jmenuje doopravdy, ale ne Molley, ale Sutresky. Nechci mezi mými lidmi nějak rozhlašovat, že jsme neuhlídali vlastní dítě a ty jsi velmi schopný mladý muž,“ řekla a Ash přikývl.

 

„Chcete, abych ho unesl,“ pronesl tiše, ale rázně. Přikývla a usmála se.

 

„Ano, i tak se to dá nazvat, jenže jde o to, že ty se údajně v Bradavicích dobře vyznáš, máš tam i přístup, protože ač vyloučený student, tak tě nemohli ještě smazat z kartotéky a tudíž se můžeš dostat na hrad bez detekování. To, že tě nesmí nikdo vidět, nikoho nesmíš nijak zranit a hlavně Richardovi nic neudělat, je snad jasné. Po tomhle roce se totiž stěhuje pryč i s falešnou rodinou a ministr si vyžádal utajení a proto by nám mohl zmizet navždy. Chceme naše děti zpět a já chci, abys to udělal ty,“ řekla rázně a oči jí metali blesky. Zřejmě je mateřský cit v každé ženě a v těch, co nenávidí muže a co nemají rodinu, to platí dvojnásob. U Madison tedy čtyřnásob.

 

„Chápu, mám tedy měsíc,“ řekl a pokýval hlavou. Potom jedli a oba přemýšleli. Jen udržovali konverzaci tak, aby se nenudili. Madison byla vyjímečná žena, to pochytil i dřív, ale byla i docela milá. Necítila k němu zášť, jako ke všem mužům, proč ale, to nevěděl.

 

„Dobrá, byla bych ráda, aby sis pořídil telefon, možná bych pro tebe měla nějaké využití i někdy v budoucnu a tuhle komunikaci preferuji. Montymer je tak zpátečnický,“ řekla nakonec, když k jeho velké úlevě zaplatila večeři, včetně nějakého speciálního úplatku (později si uvědomil, že šlo o dýško). Potom nastoupila do auta a nechala se odvést. Ash se svou taškou, kde měl nákup za vydělané peníze, šel spokojeně domů. Cestou si zapálil kouzelnické cigáro s nějakou bylinkou, co krásně voněla a i dech mu nesmrděl a celkově byli lepší než ty mudlovské.

 

Doma si z tašky vyndal plno jídla v krabici s chladícím kouzlem a pak dvě knihy z antikvariátu a pár věciček. Sadu stříbrných kůlů (Alexandra cenila zuby a neměla ho nijak v lásce), dvě klubka brzdového lanka, jen tak do zásoby a nepřetrhnutelný řetízek, jen metr, ale i tak ho stál dost. Řetízek téhle vlastnosti nešel vyrobit, prostě se vyskytl, nebo to se tedy tvrdí. Prostě je nepřetrhnutelný a nikdy nikdo nevěděl proč to tak je.

 

*

 

Dřepěl takhle na jednom kopečku v bradavicích. Bylo opět docela hezky, sobota večer, kolem sedmé.  Ale on byl v bojovém a čekal na vyhlídnutého kluka. Měl mít rande dole u jezera s nějakou dívkou. Byl to patnáctiletý Nebelvír, nikdy ho nijak nezajímal. Poslední týden trávil v tajných chodbách v hradě, sledováním toho kluka a mnohdy taky posloucháním jeho rozhovorů za zdmi. Náhodou zaslechl rozhovor jeho a té dívky. Ona už čekala asi sto padesát metrů od něj, u lavičky u jezera. On akorát vyšel z hradní brány.

 

Ash se zpoza keře díval, jak si dívka rovná vlasy a prohlíží se v zrcátku. Richard si kráčel rozhodným krokem přímo k ní. Vypadal docela k světu, ač to byl údajně namachrovanej frajírek. Takový byli v Nebelvíru skoro všichni. Trochu byl naštvaný i Ash, když vyděl Daisy a Marka a Nottovou a tak. Spokojeně se tu ubíjejí, škola zeje prázdnotou po nějaké akci. Černá magie byla zrušená, Mark si místo toho vzal souboje, jak viděl. Prý chce být bystrozorem, ale spíš se hodil na Lovce černokněžníků, než na ubohého bystrozora. Zase lovci, ale tihle byli jen čarodějové, něco jako odnož bystrozorů, která měla víc pravomocí, a mohli docela volně lovit lidi. Za Voldemorta byla tahle část bystrozorů zrušená, prý měli velkou moc a málokdo je mohl ohlídat. Teď byli znovu aktivní.

 

Když uplynulo asi dvacet minut a oba se pustili do zkoumání úst toho druhého, Ash se znechuceně rozhlédl a trochu zajásal. Nikde nikdo. Přesto se zastřel a došel až k nim. Přiložil hůlku kousek od jejího týla a uspal jí neverbální kletbou. Sesunula se na zem. On ihned přiklekl k ní a začal šílet. Další kletba do něj a svalil se. Ash se odestřel a podrbal na hlavě.

 

„Láska zatemňuje mozek, debile,“ pronesl omráčenému klukovi. Hodil si ho přes ramena a podíval se na dívku. Hodil ho zase na zem a jí položil na lavičku a pod hlavu jí dal jeho mikinu. Nevěděl proč, ale udělal to. Snad, že mu jí bylo trochu líto, že jí zkazil den, ale zase, tenhle vůl je snad horší než on sám. Zase si ho vyhodil na ramena a rychlým klusem doběhnul k lesu, kde se přemístil rovnou k Londýnu do lesa. Tam u chaty, si ho odložil na zem do jehličí a vytáhl si jeden z ukradených mobilů, z akce ve Sněmu. Jen si kupil v Kolier city kartu, kde se kromě 150 galeonů za kartu neplatí už nic.

 

„Mám ho, jsem u té vaší chaty, přijeďte si sem,“ řekl a položil telefon. Během dvou minut tu byla Madison a vysoká hnědovláska se stejnýma očima jako Richard. Ten ležel na zemi a vedle něj o strom seděl Ash a kouřil. Obě ženy k němu přišly. Matka Richarda měla oči jen pro něj, Madison kývla na Ashe.

 

„Pomoz nám s ním dovnitř,“ Ash si vyhodil kluka do náručí, nechtěl jim ukazovat, jak s ním šel sem. Potom už otevřenýma dveřma ho pronesl a položil na postel. Matka mu jen rychle poděkovala a už ho pakovala ven. Velitelka Amazonek šla s ním a tam mu do ruky vtiskla velký pakl librovek. Jako z filmů o vykrádání loupeží. I pásek měla.

 

„Tady, jako výraz díků. Možná ti zavolám ohledně nějaké další práce,“ řekla a on jen přikývl a nechal Richarda jejich péči. Doma se svlékl a dal si pořádnou dlouhou horkou sprchu. Potom se poprvé za týden pořádně najedl a dal si oddych. Během toho vyšetřování prolezl i Zmijozelskou společenku a ukradl zbytek výpisků ohledně černé magie. Jak čekal, nikdo to nevyhodil. Dohromady našel všechno kromě jedné bonusové kletby, která ohavně obrátí člověka naruby. Takové přívětivé gesto. Jak smrtelné, tak mučící a navíc i zotročující, protože se může použít jako dosti tuhá a slušivá obrana na zabezpečení, poslouchá totiž svého tvůrce. Kam se na tohle pak hrabou nemrtví nebo zombie nebo mumie.

 

Ale co, i bez téhle kletby se dá žít. Zbytek večera věnoval studiu těchto kleteb. Pravda, nečekal, že by je někdy sám mohl použít, snad jen Avadu nebo Mortenero, a možná ani tyhle ne. Potom se odebral do postele a nadával na ty vyčarované, co musel používat v Bradavicích.

 

„Luxus je luxus,“ zasténal při usínání, přitáhl si polštář rukou k obličeji a zafuněl do něj.

 

Poslední komentáře
29.08.2008 23:42:30: Pravda, možná trochu nepřesně vyjádřeno. Prázdný rukáv, mno, prověšený rukáv pod rukou, tam kulka ud...
28.08.2008 23:34:02: "když ho trefila do prázdného rukávu .45 ACP z Lawensiho koltu." Jak moc prázdného? někde tam píšeš,...
27.08.2008 16:16:34: supr, takže to nebude nějak velká doba, co bude další kapitola?
24.08.2008 20:07:26: Super ;)
 
Prohlašuji, že obsah stránek může být pro někoho urážející, nevhodný a dokonce nechutný. Doporučuji číst osobám starším 18 let.