Sarexův web

Temné povídky z oblasti Bradavic

Monstrum

3. Kapitola

Takže, kapitola je dlouhá nějakých deset stran, asi tak. Beta-read, za který jsem velice vděčný, protože mi otevřel oči, zvládl Doctore-X, který si máknul a opravil celou dosavadní povídku. Bylo to sice jen pro jednou, ale i tak mu moc děkuji. Užijte si povídku a zároveň s povídkou i oznamuji, že se mi ozval zájemce na stálý beta-read. Proto uvidíme jak to dopadne příště.                                                                                          Sarex

3.



„Takže, tohle je Madison, šéfka Amazonek, Jižního gangu, ovládají sousední oblast Kolier city,“ usmál se na černovlásku, která se s ním přivítala střízlivým polibkem na tvář. Odstoupila a za rameno chytla svou asistentku.

 

„Tohle je má svěřenkyně, Mia,“ usmála se a dívka jen přikývla oběma na pozdrav. Oba mladí na sebe trochu civěli, takže Montymer vzal Madison a začali projednávat nějaký obchod. Ash se pousmál a odvrátil se od Mii.

 

„Takže, kdo jsi Ashi?“ zeptala se a rukou zavadila o jeho předloktí. Ihned jí ruku chytil a rychle se otočil přímo na ni.

 

„Nikdo, jenom asistent pana Montymera,“ zavrčel a dívka se usmála. Bolestný stisk na zápěstí jí moc nevadil.

 

„Pak se omlouvám, ale tebe nehledám,“ prskla a s lehkostí se vyškubla. Pravda, držel ji, jako by byla normální člověk. Podivná holka.

 

Odešla někam za svou paní. On se jen zašklebil a vyhledal pohledem Montymera u vysokého bruneta s bledou tváří. Bavili se spolu a asistentka, menší hubená hnědovláska, stála kus od nich opřená o zeď. V ruce držela sklenku vína a jen ostražitě pozorovala ostatní. Ash k ní pocítil nával sympatií. Asi tak nějak se cítil. Chodil mezi lidmi a hledal někoho, kdo by mu chtěl ublížit. Jinak mezi lidmi nedokázal vydržet. Přesně jako ona.

 

Ihned jak vešli, viděl všech pět dveří ze sálu, vždy stál tak, aby mohl Montymera ze sálu vytáhnout jedněmi z nich. Okna pozoroval koutkem oka pořád a nezastavoval se, aby byl nesnadný cíl. Také sledoval všechny osoby v místnosti. Čtrnáct šéfů, čtrnáct asistentů a ten černovlasý chlápek. Dvacet devět.

 

Přešel ke stolku s nápoji a namíchal si nějaký drink. Nevěděl, jak se jmenuje, ale byla tam vodka, ohnivá visky, kousek dýňové šťávy a pak vodka. Té šťávy tam bylo ale opravdu málo. Udělal si dvě pořádné sklenky a s nimi zamířil zpět k Montymerovi. Ne, že by se chtěl napít, ale byl zadarmo, to zaprvé, a za druhé, musel přejít celý sál, a obhlédnul tak pár podezřelých věcí. Přešel přímo k hnědovlásce u stěny.

 

Sklenku přijala bez řečí, polovinu vypila naráz. Jen se ušklíbl a napil se taky.

 

„Amélie,“ řekla a podala mu hubenou ruku. Přijal ji.

 

„Ash,“ odpověděl a dívka se pousmála.

 

„Ash Morgan z Bradavic? Znám tě, studuje tam Lawensiho dcera, docela často mluvila o pověstné Zrůdě,“ ušklíbla se a Ash pokrčil rameny.

 

„Divné.“

 

„Co je divné? To, že tě znám, nebo že o tobě mluvila?“ zeptala se hned a očima ostražitě přejela síň .

 

„Ne, to že znala mé jméno,“ řekl a ona se krátce zasmála.

 

„Možná, takže ti škola skončila?“ zeptala se a on přikývl.

 

„Jo, jisté nesrovnalosti v hodině černé magie, dostal jsem vyhazov,“ jen se zašklebila a prohlédla si ho.

 

„Nevypadá to, že ti to nějak zvlášť vadí.“

 

„Ani ne,“ připustil a oba najednou obhlédli okna, dveře, lidi.

 

„Jak ses dostal k Montymerovi?“

 

„Jednou mě našel potloukat se po ulici a jemu se mě zželelo.  Od té doby jsem tak nějak bydlel u nich,“ řekl a dívka přikývla.

 

„Já jsem zase dítě někoho z jejich gangu. Jenže rodiče zabili a Lawensi mě nechal pod svou ochranou,“ řekla a Ash sáhl na hůlku. Ona z kapsy vytahovala dýku.

 

„Impedimenta,“ křikl Ash a ohnal se po okně. Do něj akorát vlézala černá postava v plášti s bílou maskou na obličeji. Paprsek ji prohodil zpátky ven tím samým rámem. Dýka se mihla vzduchem a přímo vedle hlavy velkého černocha probodla vbíhajícího chlápka do místnosti dveřmi. Prosekla mu masku na čele a skrz díru začala vytékat krev. Srazil další dva s hůlkami, křičící kletby.

 

Pak se všechna okna naráz rozletěla a dovnitř vskakovali maskovanci. Ashovi byly masky odněkud známé, ale nevěděl přesně odkud. Ohnal se hůlkou a plamená čepel přejela přes osm plášťů. Dva z nich to schytali, zbytek se kryl štítem a jeden to v klidu odrazil silou z ruky.

 

Montymer se kryl za stolem, vedle sebe měl Lawensiho a Madison. Lawensi měl překvapivě Colt .45, Madison hůlku, stejně jako Montimer. Rány z pistole zanikaly v křiku kleteb a skučení raněných. Ash kopnutím převrhl nejbližší stůl a spolu s Amélií se kryli za ním. Rychle zaklela vypálením runy stůl tak, aby pohlcoval kouzla.

 

„Marachska, Borrel pulsum,“ vykřikl dvě kletby, když vykoukl zpoza úkrytu. První kletba urvala silným úderem jednomu  maskovanci nohu pod kolenem, druhá vypálila do dalšího prázdný.

 

„Hej, pulzní kouzla?“ křikla Amélie a sama po jednom, co se je pokoušel obejít, vrhla pár ošklivých kleteb. Jednu odrazil, další mu zvrátila hlavu dozadu přelomením páteře a poslední mrtvolu odmrštila na zeď.

 

„Yaeh!“ zařval Ash a vstal. Byl poháněn adrenalinem, nebo bůh ví čím. Nikdy předtím člověka nezabil, teď měl na svědomí minimálně dva a nijak zvlášť mu to nevadilo.

 

„Barara!“ fialový paprsek smetl jednoho od Montymera a dvojice. Dva štíty odrazily dvě útočné kletby. Sehnul se a vyhnul se tak Cruciu.

 

„Maremmo!“ vyslal zářivou modrou kletbu, která v pohybu zmrazila jednoho přeskakujícího muže. Ten se vzápětí roztříštil, protože jím projela čepel stříbrného meče bez záštity. Katana, ale rovná. Mia jen ve vzduchu přesekla zmrzlého muže. A druhou rukou, kde měla stejnou zbraň, sekla do jiného smrtijeda, kterému upadla ruka.

 

„No jo, smrtijedi!“ zajásal Ash a tlakovým kouzlem odrazil jiného zakuklence.

 

„Monera pnoe,“ zelený poryv větru odhodil dva další od Ashe a ti srazili bojujícího budižkničemu v masce s mečem a hůlkou, proti černochovi s náušnicí. Ten jen neartikulovaně řval a velkou palicí, kterou vzal snad ze vzduchu, mlátil kolem sebe. Pár ran už ale taky schytal.

 

Původce Zeleného tlakového dechu byla Amélie, která taky vyběhla z úkrytu. Celá tahle trojice asistentů se hrnula z různých stran ke svým pánům. Ti bojovali vesele dál, zpoza stolu ostřelovali smrtijedy. Když každý uviděl za svými zády pobočníka, s úlevou se na sebe podívali. Pak je dobrovolně následovali v sevřené formaci ke dveřím. Cestou ještě pár smrtijedů zlikvidovali. Ash je navedl přímo hlavními dveřmi do síně, kde byla akorát ochranka, mrtvá, s podřezanými hrdly. Proběhli síní a vyrazili ven jako velká voda. Tam naskákali do posledních dvou aut, přičemž Ash skočil na místo řidiče a nahmátl klíčky. Řidič ležel vedle auta, zkroucený a mrtvý. Za ním seděl Motymer a vedle něj Amélie. Uvědomila si, že svého pána nechala u Mii a Madison. Ihned sáhla na otevírání dveří.

 

Nestihla nic udělat, protože obě auta vyrazili šílenou rychlostí do města. Nikdo je nenásledoval, nebo to tak nevypadalo.

 

„Kam mám jet?“ křikl Ash a Montymer si utíral ruku od krve a snažil se ji kapesníkem převázat. Třásly se mu ruce a měl rozšířené oči adrenalinem.

 

„Kam? Někam pryč. Vem to kolem nádraží a prokličkuj zpátky k nám,“ řekl a Amélie vytáhla z kapsy komunikační oboustranné zrcátko.

 

„Pane Lawensi?“ křikla do zrcátka. Během chvilky se tam objevil jeho obličej a usmál se.

 

„Je mi dobře, jedeme kus za vámi. Kde se sejdeme?“ zeptal se, Montymer se nahnul přes její rameno a ona natočila zrcátko na něj.

 

„Lucasi, jeďte jinudy než mi, sejdeme se u mě v restauraci, tam bude bezpečno,“ řekl a Lawensi se pochybovačně zašklebil.

 

„Jak vím, že to není pouze tvoje mocenská hra a právě jsi neobešel sněm a nechopíš se vlády?“ zeptal se a Montymer se ošklivě zašklebil.

 

„Třeba je to tvoje práce, třeba Madison. Nemůžeme si věřit navzájem, ale samotní jsme zranitelní. Musíme se spojit!“ zavrčel a Lawensi po chvilce přikývl.

 

„Dobře, u tebe. Jsi mezi našimi rajóny, takže dobrá. Za hodinu u tebe,“ řekl a zrcátko si natočila Amélie a dostala pár příkazů, které slyšela jen ona. A Ash, svým dobrým sluchem.

 

„Hlídej je oba, nevěřím Montymerovi ani za mák. Sice mi dneska zachránil jednou krk, a ten jeho kluk taky, ale dej si na ně pozor. Madison věřím víc, než jemu,“ jen přikývla a vypnula spojení.

 

„Dobrá, kolem nádraží a do Kolier city,“ zopakoval Ash a zpomalil na jízdu podle předpisů. Stejně, kdo by ve tři ráno kontroloval černé Audi se zatmavěnými skly a poznávací značkou ministerstva zahraničí?

 

*

 

Projel kolem posledního rohu domu a zaparkoval přímo na ulici před jejich restaurací. Všichni tři vystoupili a Ash si z kapsy vyndal zápalky a krabičku cigaret, opět skoro prázdnou. Zapálil si a ostražitě pozoroval tichou ulici. Montymer ihned zamířil ke dveřím. Amélie, jako zkušený bodyguard ho předešla, otevřela před ním a vešla. Ash vešel jako poslední. Hůlku měl v ruce skoro pořád.

 

V setmělé restauraci seděl jen pod jediným světlem Many s dvěma dalšími zabijáky. Hrály na stole poker. Všude byly zmačkané bankovky, galony, whisky a i zbraně. Jakmile vešli, ihned na Amélii mířila hlaveň revolveru, dvě hůlky a Many měl ruku i na meči.

 

„Klid pánové, klid. Stala se taková nemilá věc,“ zašklebil se Montymer a držel si krvácející ruku u těla. Many ihned vyskočil a přešel k nim. Montymer ho od sebe odstrčil a natáhl ruku po lahvi whisky. Hltavě se napil a třískl s láhví o stůl.

 

„Kurva, celej sněm je v prdeli,“ zasupěl a sedl si na židli. Ash s cigaretou v puse zavřel dveře a jeden ze zabijáků shrábl svoje peníze do měšce a ihned odešel ven na ulici, hlídat.

 

„Sedni si,“ zavrčel na Ashe, ale myslel tím i Amélii. Many jen sklidil rychle ze stolu a s mečem v ruce přeskočil pult. Zbraň dal dolů pod bar a začal připravovat pití. Ještě stihl hodit letax do krbu a do něj vzápětí i vzkaz. Potom před Ashe a Amélii postavil nějaké lektvary a Montymerovi začal zkoumat zranění. O pár minut později z krbu vyskočil malý mužík v bílém hábitu s brašnou. Ihned se mu o čelo opřela Ashova hůlka.

 

„Heh, hej. Jsem doktor,“ zamručel vyděšeně a hned se krčil. Ash kývl a muž přešel k Montymerovi. Začal mu obvazovat ránu na ruce a hojit mu ji. Všem třem přihodil i po lektvaru a s malým váčkem zlata se zase odporoučel pryč. Akorát dorazili Mia, Madison a Lawensi. Zabiják je přivedl dovnitř, a když měl potvrzení od Montymera, svěsil revolver mířící na Lawensiho. Odešel pryč. Druhý zabiják ho následoval, když už nemusel hlídat Amélii.

 

„Tedy, zabezpečení nic moc,“ nakrčil nos Lawensi a přisedl si vedle Amélie, která ho ostražitě sledovala od jeho vstupu do místnosti. Teprve teď pustila z ruky dýku. Madison byla bez zranění, Mia byla sice od krve, ale od cizí.

 

„Dost urážek, pánové,“ řekla Madison zvučným hlasem a oba muži ztichli. Mia a Amélie se měřili neutrálním výrazem a Ashe, opřeného o desku sousedního stolu a pokuřujícího, si nikdo nevšímal. Lektvary si nevzal, nijak vyčerpaný se necítil. Ale všechny shrábl do kapsy, možná se budou někdy hodit a lektvary nebyly moc levná záležitost. Hotové tedy. Amélie si také žádný nevzala, ani se jich nedotkla.

 

„Dobře, musíme projednat, co uděláme. Sněm bude pravděpodobně vyvražděný, těch tupců smrtijedů, bylo hodně,“ řekl Montymer a ohlédl se na Ashe. Docela ho překvapil jeho styl boje. Byl tak podobný… ne, ticho! Okřikl sám sebe. Nebyl to on, ten je mrtvý, dávno mrtvý, nadával sám sobě.

 

„Jistě, musíme počítat s tím, že rajóny okupované ostatními gangy jsou nyní bez velení,“ řekl Lawensi a Madison přikývla.

 

„Ano, rozdělíme si sousední území, než přijdou první muži šéfů a seskupí znovu gangy. Když podplatíme pár z mužů ve velení, budou rajóny naše,“ řekla a Montymer přikývl.

 

„Jistě, jistě. Také musíme ihned založit syndikát, abychom mohli bránit naše zájmy v rajónech. Měly bychom ihned vydat rozkazy pro naše lidi, aby začali zabírat území, dokud je anarchie. Zítra bude pozdě,“ podotkl a oba jeho společníci přikývli.

 

„Takže, nemůžeme si být jisti, jestli se někdo další dostal ven. Tudíž, doporučuji smlouvu,“ řekla Madison a oba muži se na sebe podívali s odporem.

 

„Smlouva?“ vyjel Lawensi.                      

 

„Myslíš, o neútočení a spojenectví, že?“ zeptal se Montymer a přikývl.

 

„Nemyslete si, že s prašivými muži, bych chtěla mít spojenectví, ale nic jiného nám v téhle chvíli nezbývá. Navrhuji lhůtu jednoho týdne, o vzájemném neútočení a spojenectví. Po týdnu zasedneme s přeživšími šéfy, pokud budou mít ještě co nabídnout, a znovu projednáme případné smlouvy,“ řekla Madison.

 

„Hmm, asi nám nic jiného nezbývá. Tedy ano, slovní smlouva postačí,“ řekl a všichni tři vytáhli hůlky. Hned je položili do trojúhelníku. Každý pronesl slib o neútočení a vzájemné pomoci, následovala latinská formule a spojení hůlek zlatavou září. Pak si vzali své hůlky a zvedli se.

 

„Dobrá, takže hodně štěstí,“ ušklíbla se Madison a následovaná Miou odešla. Lawensi kývl na Amélii a ta odešla za ním ven. Montymer, hned jak zaklapli dveře, se zvedl a přešel k Ashovi.

 

„Výborná práce. Pojď, musíme oběhnout naše lidi. Many, obvolej kluky, ať jsou do deseti minut tady. Musíme začít zabírat území, dokud máme čas. Rychle,“ začal rozkazovat a zapomněl na své zranění. Ash zahodil cigaretu do popelníku a vyšel rychlým krokem za Montymerem. V kanceláři začal Montymer nad mapou značit jednotlivé rajóny.

 

„Dobře, to by stačilo,“ zvolal po osmi minutách a s mapou seběhli oba dolů. V restauraci bylo asi padesát mužů v různém stupni rozpoložení. Od naprosto namol ožralých, přes nevrle tvářící se bouchače, až po čilé a v klidu sedící čaroděje.

 

„Chlapy, na sněm zaútočila skupina magorů v smrtijedských maskách. Sněm je v prdeli. Využijeme situace a rozšíříme náš vliv do okolí. Amazonky a Ohnivý klan nechte na pokoji. Mám pro vás mapu. Rozdělte se po osmi. Do přidělených sekcí proniknete, zpacifikujete mírně odpor a zaberte území. Necháte dva muže na místě a zbytek jde na další území. Takhle pokračujte. Poslední skupina zůstane také a vyčkáte na další rozkazy. Pokud narazíte na Amazonky nebo Ohniváky, tak je nechte a pokračujte na další zónu. Nechci žádný bitky s těma dvěma. Zbytek jen omračujte, zabíjet co nejmíň. Pokud to půjde, slibte trochu zlata, a naverbujte pár ničemů kolem. Tady máte přidělené rajóny a chci do rána mít alespoň deset sekcí pod kontrolou. Pět největších úlovků, dostane nějakou hodnost.“ Poslal všechny pryč a otočil se na Manyho.

 

„Many, rozjeď verbování nových kluků. Ber kohokoli, kdo udrží hůlku a něco dokáže. Potřebujeme nějaké bouchače. Zkuste z cizích klanů přetáhnout nyní nezávislé čaroděje. Zkuste hlavně žoldáky ze severního Okraje,“ řekl a Many odešel. Ash jen stál a nyní osaměli, až na pět hlídek kolem Restaurace.

 

„Co budu dělat já?“ zeptal se a Montymer mu do ruky podal zapečetěnou obálku.

 

„Tohle potřebuji doručit na adresu Grimmauldovo náměstí 12, rodina Blackova. Rychle prosím tě. Pokud se někdo bude chtít přidat hned, vezmi je sem.“ Řekl ještě a odběhl někam dozadu do kanceláře a začínal plánovat zabezpečení nově dobitých území.

 

Ash jen pokrčil rameny a v trochu očouzeném kvádru, i s kapkou cizí krve se přemístil na nevábně vypadající náměstí. Před ním stáli dva domy, jedenáctka a třináctka. Pomyslel na adresu a mezi nimi se náhle objevila i dvanáctka. Ušklíbl se.

 

„Super utajení.“ Řekl potichu a s hůlkou v ruce a obálkou ve vnitřní kapse přešel k domu. Pozvedl klepadlo a zůstalo mu v ruce. Zavrčel a odhodil ho za sebe, kde zařinčelo v keři. Bouchl několikrát pěstí do dveří. Po dvou minutách nudného čekání se dveře otevřely a vyvalilo se na něj omračující kouzlo. S přehledem se vyhnul a odstoupil od schodů. Ven vyšel černovlasý mladík. Měl bledý obličej a na sobě jen pyžamové kalhoty. Byl hubený, žebra byla znatelná na bílé pokožce. Hůlku držel ale perfektně zkušenou pozicí, která byla trochu posunutá pro jeho pohodlnost.

 

„Hezká noc,“ zavrčel mladík hrubým hlasem a hůlkou mířil na Ashe. Do očí mu padalo měsíční světlo a odráželo se od modrošedých očí.

 

„Moc ne. Nesu dopis od pana Montymera, z Kolier city,“ řekl a sáhl do kapsy. Hůlka mu mířila na čelo, oči ztvrdly.

 

„Klídek, sahám pro obálku,“ vytáhl ji a hodil k mladíkovým bosým nohám. S hůlkou namířenou na Ashe se sehnul a obálku si vytáhl vedle hůlky, aby neztratil kontakt s mladíkem. Pár slov na obálce mu dodalo klid a sklopil hůlku.

 

„Pojď dovnitř,“ zamumlal a ustoupil. Rozhlížel se po okolí. Ash vstoupil do tmavě vytapetované uklizené předsíně. Nebyl tu žádný nábytek, jen na stěně vedle dveří byl ožehlý rám obrazu, který byl vytrhaný, vyřezaný ven.

 

„Co se Montymerovi stalo?“ zeptal se mladík a zavřel dveře. Tři petlice zapadly na místa a mávl hůlkou směrem ke dveřím naproti nim.

 

„Pojď do kuchyně,“ řekl a přešli do kuchyně, kde rozsvítil mávnutím ruky přes magický vypínač lustr z černého kovu s kapkovitými žárovkami. Sedl si za stůl a mladík ho následoval.

 

„Ardal Black,“ představil se.

 

„Ash Morgan,“ on přikývl. Ruce si nepodali, Ardal si nehtem rozlomil pečeť se znakem hypogryfí hlavy na kalichu. Chvíli si četl dopis. Pak zvedl oči k Ashovi a ušklíbl se.

 

„Takže sněm padl?“ zeptal se a Zrůda přikývl. Black se jen zašklebil a pokýval hlavou. Dobrá, za minutku jsem dole. Vezmeme dva další a půjdeme Montymerovi pomoct.“ Řekl a nechal Ashe v kuchyni. Za dvě minuty vešli do kuchyně, Ardal, černovlasý muž docela mu podobný, akorát tak o dvacet let starší. Poslední příchozí byla blondýnka s vlasy staženými do uzlu. Měla na sobě kožené oblečení a tvářila se dost tvrdě. Ash se zvedl a oprášil si prach z obleku.

 

„Dobrá. Vezmu vás do restaurace. Sněm padl, ale Amazonky, Ohniváci a Montymer jsou v alianci a dobývají další území.“ Řekl a Všichni se přemístili rovnou z haly.

 

Různorodá čtveřice se objevila před restaurací. Muž byl o hlavu vyšší než on.

 

„Sebastian,“ přikývl a blondýnka vycenila upírské zuby.

 

„Alex,“ Ardan pokrčil rameny a pokynul k Ashovi.

 

„Ash,“ ten se nijak nepozastavil, nad upírstvím Alex. Ta to vzala docela urážlivě. Zavedl je přímo do restaurace. Pokynul jen hlídce, aby je pustili. Montymer s obvazem na ruce a nad mapou jen zvedl oči a usmál se.

 

„Sebastiane, rád tě zase vidím,“ potřásl si s dlouhánem rukou, a když Sebastian zvedal ruku, viděl mu Ash pod kabátem jílec katany schovaný pod pláštěm. Tohle asi nebudou amatéři.

 

„Dobře. Počkejte chvilku, měli by tu za chvíli být.“ Řekl a za okamžik se otevřeli dveře a vešla Mia s dvěma dívkami v upnutém oblečení. Oba měli tyče se zdobením v rukou. Hned vešla taky Amélie následovaná trojicí ostře vypadajících chlápků.

 

„Dobrá, tohle je naše úderné komando,“ přikývl na všechny a Amélie a Mia se podívaly na Ashe.

 

„Vy se vrátíte na místo Sněmu a prohledáte to tam. Najděte přeživší, mrtvé smrtijedy, oberte mrtvoly, to je na vás. Zjistěte, co se stalo.“ Zavrčel a skupinky se na sebe nevraživě dívaly.

 

„Mio, Amélie,“ zavolal Ash a kývl směrem ke stolku. Obě přišly, až se tomu podivil. Mia měla své meče na ledvinách na pásku rovnoběžně se zemí. Měla už jen sukni a tmavě hnědou provazovací vestu.

 

„Dobře, každém si vezme kus. Já s těmahle sál, Mia a její holky si vezmou zbytek domu a Amélie si vezme s těma chlápkama okolí. Co vy na to?“ zeptal se a obě po chvilce souhlasily.

 

„Dobře, pak se dohodneme co dál,“ řekl smířlivě a trio se rozešlo ke svým. Ash řekl adresu, kterou mu dal Montymer a všichni se přemístili. Ihned vyrazili do budovy. Dvě skupinky se přemístily hned po nich a ihned zaútočily na prázdný dům.

 

„Hej, tenhle vypadá,“ zasmála se Alex a zvedla za plášť děravého smrtijeda, který měl vypálený kruh skrz tělo. Ash poznal své pulzní kouzlo. Prošacovala ho a podívala se na obličej. Odpudivě odtáhla ten svůj.

 

„No fůj, stejnej jako ostatní,“ řekla a odhodila s lehkostí mrtvolu na kopičku u dveří. Tvář smrtijeda byla po strhnutí masky rozleptaná kyselinou, nešlo poznat nic. Zřejmě obranný mechanismus.

 

„No jo, hele, rolexky,“ zajásal Sebastian a zápasil s hodinkami. Nechtěly se rozepnout. Vytáhl si nůž z pouzdra v botě a ruku pohodlně bez nějakých problému odřízl. Zahodil dlaň k hromadě a rolexky si začal prohlížet.

 

„Nehaž to po mě!“ zavrčel Ardal a odhodil ruku, která na něm přistála. Ash právě obíral mrtvolu bez ruky a nohy. Vlastní kladivo skrz břicho. Onen černoch měl na sobě snad osm kilo zlata. Náušnice se zubem byla taky docela hezká. Zlatý zubů měl plnou pusu. Celkově mu tahle práce nijak moc nevadila. Vydělal si už dvakrát víc, než kdy měl.

 

Onen černovlasý muž se stříbrnýma nebo šedýma očima tu nebyl. Jedna společnice tlustého obchodníka, co měl pár magických přívěšků, které už změnily majitele, měla dokonce briliantové náušnice a náramek z perel. Koženou kabelčičku a krásnou stříbrnou pistoly na osm nábojů měl v kapse saka. Byla krásná a nikdy pistol neměl. Vlastně v životě ani nestřílel.

 

„Hej, tenhle má zlatý kroužky v bradavkách,“ zasmála se Alex a v ruce si prohlížela dva kroužky s kousky masa. Ardal jen zakroutil hlavou a prohlížel si osm stříbrných náramků, které měl navlíknuté na jeden masivnější. Pohazoval si s nimi.

 

„Dej bacha na stříbro,“ zavolal jen Sebastian a sám odhazoval nepoužitelné mrtvoly. Ash hledal jednoho smrtijeda, který měl docela hezký meč. Strhl dotyčnému masku, opět kyselinou rozleptaný obličej. Z ruky mu vypáčil meč s čepelí trochu prohnutou a zúženou. Měl jasně oranžový jílec potažený kůží s hlavicí ve tvaru vajíčka s jednou stranou zaobleně-vykousnutou. Odhrnul smrtijedský plášť a sundal mu kožený opasek se sponou a malým železným hajzlem, který sloužil místo pochvy. Opasek obmotal kolem meče v „hajzlovi“ a odložil si jej vedle nohy. Do malého váčku přihodil hůlku k těm ostatním. Mrtvolu dovlekl k hromadě a vrátil se k další.

 

*

 

„Myslím, že už nic nemaj,“ posteskl si Sebastian se sklenkou ohnivé visky z baru a pozoroval kopici mrtvol. Akorát do místnosti vcházela Mia s amazonkami a Amélie se svými zabijáky.

 

„Zjistili jste něco, kromě toho, jaký měli obsah kapes?“ zeptala se jízlivě Amélie a dívala se na Ashe s naditými kapsami saka a mečem v ruce. Ten odhodil cigaretu do zasychající kaluže krve.

 

„Jo, mají kyselinou rozleptané obličeje, což je doprovodný jev při smrti. Všechno to byli lidé, pár jich bylo nějak nabuzených,“ řekl a Alexandra přikývla.

 

„Jo, identifikovali jsme šest členů sněmu, mrtví. Tři další jsou stoprocentně živí, a tedy zbývají tři plus Hlídač.“ Pojmenovala divného muže s divnýma očima. Ash si až teď uvědomil, že to byl hlídač spojenectví mezi jednotlivými gangy.

 

„Souhlasí,“ přikývla Amélie a Mia se jen otočila na společnici. Ta zvedla za vlasy uříznutou hlavu, která koulela očima. Krev zachytával ledabyle uvázaný šátek pod krkem přichycený spínacími špendlíky za kůži.

 

„Nazdárek lidi,“ usmála se hlava a pozorovala tváře ostatních.

 

„Ahoj,“ kývl Ash a nakrčil obočí na Miu.

 

„Našli jsme to nahoře, leželo to kousek od rozsekaného těla,“ pokrčila rameny a hlava se zasmála.

 

„No jo, nechtěl jsem jít s nimi,“ řekl muž a Ash se mu podíval do očí.

 

„Hlídač,“ řekl nastejno s Amélií. Mia kývla.

 

„Jo, díky bohu za to, že nejsem jen blbej upír,“ řekl.

 

„Bez urážky,“ otočil se na Alexandru, která držela dýku.

 

„Vezmete mě k vašim šéfům?“ zeptal se a Mia pokrčila rameny.

 

„S nimi nebyl, kolem něj bylo tak dvacet mrtvol,“ Ash přikývl.

 

„Neviděli jste tam můj meč?“ zeptal se a evidentně se ptal už několikrát. Otázka zůstala nezodpovězená.

 

„Dobře. Takže můžeme jít,“ řekla Amélie a vyšli ven. Auta byli už pryč, přeživší řidiči odjeli už prve. Poslední dvě auta odvezla Ashe a ostatní do bezpečí. Proto se všichni přemístili do svých základen, kde podali hlášení. Hlava Hlídače cestovala s Miou.

 

„Takže, díky za pomoc,“ řekl Montymer a trojice přikývla.

 

„Jistě, rádi pomůžeme starým známým z řádu,“ přikývl Sebastian a Montymer bleskl očima po Ashovi.

 

„Děkuju, to co jste si vzali, si nechte, je to splacení mého dluhu. Alex přikývla, a pořád si hrála s dvěma zlatými kroužky z bradavek mrtvého asistenta černocha s kladivem. Potom se trojice ještě rozloučila s Ashem a přemístili se pryč, domů. Začínalo svítat a tahat upírku při svítání po Liverpoolu není zas taková sranda. Sice se většinou upíři na slunci nerozpadli, jak se mudlové domnívali, ale jejich pokožka se spálila během hodiny na hodně těžké popáleniny a oči se ošklivě stáhly do úzkých zornic a vůbec byli strašně nápadní.

 

„Ashi, můžeš jít domů. Vyspi se, zítra odpoledne přijď, uvidíme, co bude dál,“ Ash přikývl a se svým úlovkem odešel ven. Tam si zapálil, opasek s mečem pověsil šikmo přes hrudník a zamířil domů, do výrobního bloku 3A. Vyšel schody, cítil už trochu únavu. Přeci jen bojovat v tak nepřehledné bitvě, použít tolik vyčerpávajících kouzel a navíc, včera teprve odešel ze školy. Nebo to je už dýl? Nevěděl.

 

Otevřel kouzlem dveře a zabezpečil je zpátky. Sundal si sako ze sebe a vyházel všechny věci z kapes na matraci. Sebral stříbrnou pistoly s rytinami, nějaké ty cennosti, zabavené dva mobily, stříbrnou dýku od Montymera, pytlík s dvacítkou hůlek, pak váčky se šperky a zuby. Všechno shrnul do krabičky, kde měl peníze. Tu si dal na místo polštáře. Celý oblek nacpal do obalu a ten zapnul. Na krabičku hodil plášť a přikryl se jen ve spodním prádle dekou. Sem nikdo nepoleze, a kdyby, omdlí hrůzou.

 

*

 

Ráno se probral, celý rozlámaný. Posnídal poslední kousek chleba a trochu zatuchlou sekanou, ještě z Bradavic. Zapil to pár doušky máslového ležáku, který spolu s pár láhvemi alkoholu ukradl na Sněmu. Protáhl se a zvedl se na nohy. Přešel k vaku, kde měl oblečení. Vytáhl si našpiněné džíny, hnědé tričko s dlouhým rukávem a vytahaný svetr. Do zadní kapsy vrazil hůlku a vydal se ke kopičce toho, co koupil od překupníka pšenky. Po konstrukci vylezl na polovinu střechy a hůlkou si nahoru přivolal oba balíky hmoty i nářadí. Začal ji vyhřívacími uzly trochu rozhýbávat a pak s ní potáhl celou střechu. Hřebíky si obstaral tak, že vysypal na zem dvě krabičky zápalek a měnil je na hřebíky. Dřevo si vzal dole z vyhozených dřevěných beden u paty plechového schodiště.

 

Po hodině už měl střechu zateplenou a dovnitř nemohlo pršet. Potom slezl dolů a pomocí plechů ze zbytku střechy udělal stěnu, asi půl metru pod okrajem střechy, nechal si přesah. Tam rozložil kotlík, který ráno vzal z dvorku jednoho domku opodál a z Krabic stloukl jakýsi stolek. Potom z jednoho plechu pár kouzly udělal podivné dveře, které sloužili tím, že se dali zavřít, těsnili docela dost tepla a dole přibyl ještě z lina, co bylo dole na vyhození zástěrky, aby pod dveřmi nepronikal dovnitř chlad. Okna vyspravil Reparem, kde nebylo sklo vůbec, natáhl linoleum a dráty ho přidělal ke konstrukci.

 

Potom z posledních dvou beden udělal police a do nich si konečně rozložil oblečení a ty kradené učebnice a knihy. Moc jich neměl. V kožených deskách měl připravenou část eseje o zakázaných kletbách, kterou si chtěl ale dodělat z čisté zvědavosti. Když se podíval na hodinky, bylo akorát půl třetí odpoledne. Vyšel ze svého pokoje a už v čistém tmavě zeleném tričku a šedé mikině jen s jednou dírou na boku vyšel po zabezpečení venkovních dveří z „verandy“ směrem k Montymerově restauraci.

 

Venku stála dvojnásobná hlídka, než obvykle. Lidi tu nebyli žádní, cedule s nápisem: Týden zavřeno, kvůli nemoci, byla víc než výmluvná. Hlídač ho po krátké hádce pustil dovnitř. Za stolem seděl Montymer a kolem něj bylo pár mužů, kteří s ním vyjednávali přechod pod jeho gang. Poznal pár žoldáků, co kdysi s Manym sledovali. Byli ze severního Okraje. Montymer měl nejjižnější část Kolier city, nejvíc „normální“. Sever byla skoro divočina. Spolu s muži se k jeho území připojilo pár bloků tamějších chatrčí, ale hlavně velký dům s opevněním, bývalý Severský dům. Tam sídlil onen černoch, co měl tolik zlata. Nejhorší na tomto Severském území, bylo to, že tu bylo hned osm vstupů do podzemí, kudy sem lezli za úplňku vlkodlaci a stálo poměrně dost peněz, ohlídat je.

„Tak jsem přišel, jak jste chtěl,“ ozval se a Montymer se zvedl a usmál se. Potřásl mu trochu nečekaně rukou.

 

„Výborně. Nakonec jsem se rozhodl, že tě využiji až za týden, budu chtít dojet do Francie pro jeden artefakt, který mi koupíš. Do té doby se vyvaruj problémům. Bystrozoři jdou po Kolier city jako vosy po medu,“ řekl a Ash přikývl. Montymer ze stolu zvedl váček a zkušeně ho potěžkal.

 

„Tady, tohle je pro tebe. Zachránil jsi mi tam život, ten byt je tvůj, nech si ho. Dělej si s ním, co chceš,“ řekl a Ash přikývl.

 

„Pak tedy přijdu příští středu večer,“ řekl a Montymer přikývl.

 

„Jistě, ve středu večer,“ řekl a vtiskl váček do ruky mladíkovi. Ten jen vyšel zase ven na ulici a tam se podíval do váčku. Jen se spokojeně zaculil na necelé tři stovky galeonů. Zamířil hned do jednoho malého skladu, kde se vykupoval starý nábytek. Vešel do něj a pozdravil menšího mužíka. Seděl za stolem a pil kávu a četl si noviny.

 

„Dobrý den,“ pozdravil Ash a v duchu počítal, jak je jeho byt velký. Dvacet na patnáct metrů, tolik odhadoval. Jedna místnost.

 

„Dobrý den, mladý muži. Budete si přát?“ zeptal se a Ash přikývl.

 

„Ano, to budu,“ usmál se a rozhlédl se kolem.

 

„Vybavuji si byt, potřebuji nějaký nábytek. Nemusí k sobě nějak extrémně ladit. Nejde mi tak ani o vzhled, jako o kvalitu a to, aby vydržel,“ řekl a muž vstal.

 

„Dobře, tady máme pracovní stoly, jídelní stoly, psací stoly. Vedle jsou nějaké pohovky, postele, křesla, židle a tak. Skříně, almary, police a truhlice jsou v támhletom rohu. Keramické věci máme tady,“ řekl a zase si sedl.

 

„Všechno co budete chtít, si kouzlem přeneste sem dopředu, já to zmenším Zmenšovacím dryjákem. Protilektvar dostanete zadarmo,“ řekl, Ash jen zamručel a odešel dozadu.

 

Vybral si docela masivní stůl, který může používat jako jídelní i pracovní. Stejný ale poloviční si vzal jako pracovní, ten vzal dvakrát. Jeden přelomený si přidal jen kvůli hezké desce stolu, nohy použije jako materiál. Navíc stál jen tři srpce. Přidal osm židlí, stejně je všechny nikdy nepoužije, ale bude alespoň kam dát oblečení. Vedle si vzal truhlici s jednoduchým zámkem, tu si zajistí. Potom skříň na oblečení, almaru na jídlo a druhou na lektvary a ingredience na ni. Zatím utratil jen padesát galeonů. Potom přihodil gauč v tmavě hnědé, pár, bedýnkám s dvířky podobných stolků, a nakonec postel. Když viděl ale složenou hamaku s dekou, vzal si i tu. Potom si vybral záchod a sprchový kout. Vodu má, tu si přepojí trubkami. Snad se mu to povede.

 

„Docela dost věcí, jen co je pravda.“ Řekl muž a pokapal každý předmět. Ty se scvrkly na velikosti krabiček od zápalek. Do krabice od bot vše zabalil a projel pokladnou.

 

„Sto padesát galonů, přesně.“ Řekl a mince pochytal do dlaní. Ash poděkoval a odešel. Potom zamířil do obchodu s mudlovskými potřebami. Tam nakoupil pár trubek a dvacet metrů kabelů s brožurkou: zapojujeme elektrické zásuvky. Koupil si tam malou starou ledničku tak z osmdesátých let. (technická kouzelníci maj skříně, ve kterých jsou nějaká kouzla, co uchovávaj potraviny čertsvý, myslím, že by pořídil tu, ale je to fuk) Tu přihodil do krabice k nábytku. Tam ještě nakoupil i dvě lampy, aby měl nějaké to světlo. Sice mohl svítit kouzly, ale to bylo zbytečné. Žárovky s tvrdnoucími kouzly vydrží věčně.

 

Potom zamířil i s nákupem domů. Tam si na podlahu rozbalil koberec s vybledlým zeleno-hnědým vzorem. Ten sebral o pár ulic dál, kde koberec měli na vyprášení. Nechal si ho vyprášit a muž odešel do domu na pivo, po namáhavé práci. Koberec mezitím zmizel. Měl se naučit poblíž Okraje nenechávat nic bez dozoru. Zbytek nechal buď jako prkna, nebo před vchod a do „kuchyně“ dal zbytek lina od popelnic zezdola. Až na vybledlý vzor dřevěných parket a pár obrysů po stolu, kuchyňské lince a sporáku byl ve výborném stavu. Pokoj najednou vypadal útulně. Na stěny jako zateplení dal vrstvu plata na vajíčka, přes polystyrenové desky z bytu z přízemí, kde se ubytovalo pár bezdomovců. Těm chybět bude až v zimě. Přes to teprve dal další dva kradené koberce, aby to vypadalo přeci jen jako byt. Všechno trvalo do druhého dne do večera. Pak si jen v hamace, natažené mezi dvěma sloupy dáchnul. Na jídlo chodil do jedné restaurace, kde se vařilo slušně. Sice docela draho, ale jíst se musí.

 

Druhý den ráno ukradl pár plechů ze střech okolo, co byly k ničemu a udělal si zastřešenou koupelnu s linoleem po zdech i podlaze. Sprchový kout a umyvadlo napojil trubkami po pár hodinách práce a několika zásahy magií do sebe a kupodivu to fungovalo. Kouzlem proboural do odpadu díru, kterou dalším ohnivým přivařil k trubce k záchodu. Ten byl vedle koupelny. Obojí opatřil dřevěnými dveřmi. Oboje byly v jedné kůlně na dvorku opuštěného domku, kde žili jen bezdomovci. Dveře jim chybět nebudou.

 

„Nebýt kouzel, nikdy bych to neudělal,“ řekl v úterý dopoledne, když ležel na pohovce a pil chlazenou limonádu z láhve. Proti němu byly okna ven do Liverpoolu, která šli otevřít. Dovnitř vcházel příjemný větřík, který vyháněl pach zatuchlého koberce. Musel projít zápisky, nějaké Claire Noverclafové, z hodin užitečných kouzel do domácnosti. Někde jí kdysi asi okradl, už si ani nepamatoval. Najednou se ta kouzla hodila. Nějakým uklízecím kouzlem ošetřil totiž koupelnu i záchod, aby nesmrděly. Potom začistil kusy špatně uvízlého lina a zatavil konce, takže nebyl poznat přechod. Byl pyšný na svůj byt. Veranda byla zametená, na zemi jen přes plech udělaná podlaha z prken, které sebral jako dveře v kůlně. Tam bylo i nářadí, které měl v krabici se zámkem vedle dveří. U pracovního hrubého stolu pod přesahem střechy byl kotlík, pod kterým byla začouzená obruč od kola.

 

Za deset galeonů usmlouval magická kamna, která hořením dřeva, které je potřeba snad jedno za den, vytopí celý jeho byt. Ty stály v rohu, napojené trubkou ven do díry ve zdi, kterou používá jako komín.

 

Meč, i celé jeho roztříděné nakradené jmění i propočítaná hotovost byli v plechové krabici v truhle. Měl nyní padesát šest zubů, pár metrů zlatých řetízků, patnáct prstenů bez magie, dvě stě padesát šest galeonů, osm set dvanáct srpců a pětatřicet cvrčků. Potom devět set devadesát šest liber a nějaké drobné. Stříbrná pistolka, což byla podle jednoho překupníka Beretta 70 v ráži 7,65 mm, byla zabalená v kusu látky v truhle. Pro něj moc malinká, ale do obleku je pro skryté nošení prý výborná. Nechával jí doma, neměl v mudlovské zbraně takovou důvěru, jako v účinná útočná kouzla. Meč i s opaskem umyl, důkladně ošetřil a pověsil na stěnu. Opasek promazal tukem.

 

Měl po té akci i kožený plášť, jednoho ze strážných. Podobný měl Sebastian. Líbil se mu, hlavně tím, že meč pod ním není vidět a pokud se s mečem někdy naučí, může to být zbraň dobrá proti vlkodlakům.

 

Nyní mel na sobě jen hnědé kalhoty z pevného režného materiálu. Byly celkem nové. Tričko měl tmavě hnědé, své oblíbené. Dlouhé rukávy byly samozřejmostí. Našel si v téhle ulici prádelnu, kde si mohl vyprat za čtyři cvrčky. Když bude občas používat jisté udržovací kouzlo z výpisků Claire, vydrží prádlo čisté i měsíc nošení. Odpuzuje totiž trochu prach a další kouzlo nechává zmizet nežádoucí pachy a pot.

 

Plášť měl přes židli pod mečem. Na něm byly připravené pevné kožené boty, černé kalhoty z pevného materiálu tvrzené kouzly a černé tričko a mikina. Tričko bylo žebrované a taky z nějaké magické tkaniny jako mikina. Kalhoty byly také z magicky upravené tkaniny, jenže třikrát pevnější než tričko a mikina. Dal za tohle oblečení skoro sto galeonů, nejvíc za boty. Jenže se vyplatilo. Kvalitní oblečení někde v bitvě se vždy vyplatí. Peněz měl dost a šetřit nemělo cenu. Zítra ho mohli zabít a zabíjelo se v Okraji o míň, než měl. Nazul si na bosé nohy žabky a v hnědém vykročil směrem na verandu, kam měl otevřeno. Kovová petlice byla za dveřmi. Tu zavíral, když tu nebyl. Vchodové dveře z pevného plechu byly také opatřené petlicí, navíc asi dvacítkou kouzel a speciální runové kameny v rozích bytu bránili proti vniknutí. Ty stáli skoro tři sta liber. Udal pár řetězů a hned měl peněz stejně. Co se zlatem.

 

Ze stolu vzal černé sluneční brýle a vyšel na verandu. Zamknul za sebou a venku před bytem dvakrát déle zamykal. Už jednou se mu tam pokoušel kdosi vloupat. Našel dva prsty, co je ufikla falešná klíčová dírka. Oba utáhl do pletacího drátu a pověsil na stěnu vedle znaku Montymerova gangu. Od té doby, se nikdo nepokusil vykrást jeho byt.

 

Sešel schody a zamířil na Centrální uličku. Na tu vyšel a zatočil k restauraci. Tam měl mít schůzku s Montymerem. Chtěl koupit ve Francii nějaký artefakt. Pozdravil kývnutím hlídače, který ho kývnutím hlavy poslal k zadnímu vchodu. Takže už vše běží jak má, podotkl si v duchu. Další hlídač u zadního vchodu ho projel čidlem tajností a nechal si ukázat dýku a hůlku. Při pohledu na dýku mu otevřel dveře a pozdravil ho jménem.

 

Vyšel rovnou do kanceláře pana Montymera. Zaklepal a na vyzvání vešel.

 

„Jistě, Ashi, už tě čekám. Poletíš mi do Paříže pro jeden artefakt. Na Leftanově ulici je obchod, takové domácké vetešnictví a obchod se zlatem a stříbrem. Koupíš mi tam stříbrný amulet s diamantem. Měl by mýt několik docela zajímavých efektů na nositele. Cena je až směšná, majitel ho zřejmě nebere tak vážně. Cena by měla být, dva a půl tisíce galeonů. Zkontroluj ho, jestli je pravý a podle tohohle svitku zkontroluj ty efekty. Neměl by to být problém. Pokud bude falešný, ohlásíš to majiteli a koupíš ho do dvou set galeonů. Prodáme ho tady jako pravý.“ Řekl a podal mu váček s penězi. Na podezřívavý výraz svého asistenta se pousmál.

 

„Nechápeš, jak ti můžu věřit?“ zeptal se a Ash přikývl.

 

„Jednoduché. Máš tu byt, nejsi ten tip, co zapadne a svým způsobem tě mám rád a myslím si, že bys mě takhle okatě neokradl,“ řekl a Ash přikývl. Vcelku to trefil. Ne že by ho to nenapadlo, ukrást to, ale přeci jen, potřeboval někoho k sobě a jeden ze tří zbývajících šéfů Kolier City, to bylo to, co potřeboval. Přeživší šéfové se neobjevili, takže Kolier City bylo pod vládou Trojice. Triáda, takhle jim začali říkat.

 

„Dobrá,“ přikývl Ash a převzal papír s barevnou fotografií amuletu a svitek s popisem amuletu Elfského oka. Převzal i letenku na jméno Ash Morgan. Doma si bude muset chvíli pohrát a najít pas, který si nechal udělat s Manym, když letěli na jedno převzetí vzácné knihy do Jemenu.

 

Rozloučil se tedy s šéfem a odešel domů. Doma složitě otevřel a začal hledat v dřevěné krabičce s dokumenty pas. Našel ho hned. Odlet měl až druhý den dopoledne, v deset hodin třicet minut. Turistická třída, linkové letadlo přes Paříž, Prahu a nějaké další hovadiny do Istanbulu. On letí jen do Francie.

 

Pro podobnou příležitost se mu hodil jeho loďák. Dovnitř si dal bojové oblečení, po malém zaváhání i meč. Přidal si do svého měšce, tedy do měšce od jednoho z šéfů, dal nějakou tu hotovost na malé nákupy a zbytek zlata a prstenů. Ty dva magické, ze kterých cítil nějaké předivo magie, nechal v plechové krabičce v truhle. Tu zamknul na zámek a navíc ještě kouzly.

 

Zůstal, jak byl a z ledničky si vyndal nakoupené jídlo a udělal si na plynovém vařiči na pánvičce cosi, kde bylo zelí, brambory, nakrájený salám, sklenka piva, kterou tam převrhnul, kmín, sůl, pepř, asi rajče a sýr co zbyl ztvrdlý z minulého vaření. K tomu chleba ze včerejška a jak si pochutnal. Když zapil pachuť druhou plechovkou piva, uvelebil se v hamace, kde usnul.

Poslední komentáře
07.06.2012 18:32:04: he's the reason I love the sport kurs windsurfingu
28.08.2008 20:39:33: I třetí kapitola se mi líbila. Jen škoda těch pár chyb. To mi vždy vytrhlo z mých představ, které js...
14.08.2008 03:03:52: Zrovna sem napsal koment Furthadovi tak teď du konečně na tebe. Povídka je celkem dobrá. Hodně ori...
13.08.2008 16:00:47: já nemám na tudle povídku slov, totálně mi vyrazila dech, jak příběh tak styl psaní, moc se těšim na...
 
Prohlašuji, že obsah stránek může být pro někoho urážející, nevhodný a dokonce nechutný. Doporučuji číst osobám starším 18 let.