Sarexův web

Temné povídky z oblasti Bradavic

Monstrum

2. kapitola

Dobře, další část svérázné povídky je tady. je už trochu delší, o moc sice ne, ale připadá mi to na takovou chvilku, co jsem to psal, docela dost. Doufám že se bude líbit. za komentáře budu rád.

Sarex

 

Probrala se a nasála vůni jarního rána. Byla sobota, měla volno, mohla se dál povalovat. Protáhla se jako kočka a zazívala s vyjeknutím. Protřela si modrozelené oči a zvedla se. Spala jen v noční košili. Odhrnula deku v rudém potahu a spustila štíhlé nohy do koberce s vysokým chlupem. Přivřela oči a vychutnávala si dotek koberce. Prohrábla si vlasy a zatřepala hlavou, až létaly všude kolem. Usmála se na svůj odraz v zrcadle a vstala z postele.

 

„Frankie, vstávej, je překrásný den.“ Zahalasila směrem k hnědovlásce. Tan jen cosi zabručela a připlácla si fialový polštářek na hlavu. Daisy se usmála a vzala si osušku a za poutko i toaletní taštičku. Zamířila do sprch.

 

Vešla do světle červeně vykachlíkované koupelny kruhového půdorysu. Kolem bylo paprskovitě dvanáct sprchových výklenků. Uprostřed bylo kolem sloupu dvanáct umyvadel a lavičky v prostoru zde byli na odložení věcí. Svlékla si košilku a vytáhla si mýdlo a šampon. Pobrukovala si svou oblíbenou melodii a pustila kohouty vodu. Předloktím zkoušela teplotu vody. Nevšimla si stínu, který vklouzl dveřmi.

 

Zaklonila hlavu a prohrábla si vlasy. Oči měla zavřené, proud vody jí dopadal na obličej. Neznámý se sice kochal pohledem na sprchující se dívku, ale nezapomněl přistoupit k taštičce s toaletními potřebami. Jen se usmál a vyndal její tubu zubní pasty. Mezi prsty svíral lahvičku se zeleno fialovou kapalinou. Tři kapky odkapal do pasty a víčko plynulým pohybem zašrouboval.

 

Tiše, bos, přešel ke dveřím a ohlédl se. Dívka si žínkou roztírala po hrudníku mýdlo a nevšímala si okolí. Zatoužil ještě chvilku počkat, ale úkol byl přednější. Navíc může brzy přijít ta hnědovlasá šprtka. Vyklouzl dveřmi a ty nehlučně zavíral snad pět sekund. Klika ani necvakla.

 

*

 

Mark seděl u snídaně a zamyšleně pozoroval zmijozelský stůl. Zrůda tu nebyl, Nott a Nottová tu nebyly také. Zbytek jejich „Černé“ třídy byl tady a přemýšlel. On však měl svůj plán dávno hotov. Ten někdo, poslal dopisy všem. Uplatil a vymlátil to z jednoho havraspárského druháka. Naboural se mu do mysli a ovládal ho celé dopoledne. Prohledal tak pokoje všem havraspárským z třídy Černé magie. Týden byl za nimi.

 

„Ahoj, jak se máš?“ sedla si rozkročmo vedle něj na lavici Daisy a usmála se. Jen sebou škubl a falešně se usmál.

 

„Dobře, co ty?“ opáčil a ona se zdánlivě zamyslela.

 

„Hroozně… kecám, mám se fajn. Co dneska podnikneme?“ Zeptala se a Mark si všiml Barogova pohledu. Chtěl mu nabourat mysl. Urychleně zvedl nitrobranu, ale stejně se roztřásl, opotil a křečovitě sevřel okraj stolu. Daisy ho chytla za tváře a vyděšeně se mu dívala do očí.

 

„Co se…?“ Vyjekla, ale Mark cítil prudký nával. Do mysli se mu cpal někdo další, a další. Byli tři, útočili synchronizovaně. Odrazil dívku od sebe a sám sebou šlehl na zem. Přetrhl myšlenková vlákna a přerušil tak jejich útok. Omdlel, neslyšel už Daisyn křik a dva spěchající kamarády ze třídy, kteří ho začali křísit. Jen Zrůdu, jak vešel do síně a usmíval se směrem k Markovi. Jeho úsměv byl divný.

 

*

 

Zrovna když vešel do Velké síně, pocítil silné vibrace myšlenek ve vzduchu. Barog a dvě jeho přítelkyně ze Zmijozelu útočili na Marka. Nevěděl proč, ale nelíbilo se mu to. Pomohl Markovi přetrhnout spojení, zachytil všechno, co mu sebrali a stáhl to do sebe. Dělal, jako že nic, jako by právě nebyl u Marka v pokoji a jako by mu právě vůbec nesebral jeho výpisky z Potter Manor. Krása, takhle se má pracovat. Rychle a efektivně.

 

Jen neurčitě sledoval tři vysílené zmijozelský studenty, ječící Nebelvíry, hledající příčinu a zvedaného Marka, kterého už odnášeli na ošetřovnu. Pocit nebezpečí.

 

„To on! To Monstrum vešlo do síně a Mark Wako sebou v bolestech spadl na zem. To on!“ zařval jeden z jeho spoluhráčů a prskal sliny. Vypadal docela naštvaně, stál vedle Daisy a ukazoval hůlkou na něj. Stál kus od dveří, jen se zatvářil rádoby nechápavě.

 

„Laryngo Stride!!“ Vypálil proti němu nebelvírský chytač ošklivou křečovou kletbu, která mu rozdrásá krk a on nebude moci nahlas kouzlit.

 

„Umbro!“ mávl hůlkou Zrůda a stál v bojovém postoji s fialovým štítem kolem sebe. Kletba se neškodně vpila do štítu, ale už na něj letělo asi dvacet kleteb od nebelvírského stolu. Pár omračovacích, svazovací, ohnivé kopí a jedna bílá kletba na dlouhé bezvědomí. Udělal něco, čeho možná bude později litovat, ale co. Zasáhnout se nenechá. Jen se nadechl a vydechl. První kletbě uhnul do strany, musel vyhodit rameno tak, aby se vyhnul jedné poutací. Vykopnutím nohy se vytočil, takže jej minula i ohnivé kopí a dvě svazovací. Sehnutí hlavy, vytočení tělem, poskok na nohou, záklon a dopad na koleno. Klečel s hůlkou za zády, levou rukou na zemi před sebou a pravým kolenem vedle obličeje. Pravé rameno měl opřené o pravé koleno, hůlkou tvořil širokospektrální štít, kdyby někdo zarosil znovu. Za ním byla ve stěně řada očouzených míst, ohnivé kopí ožehlo kámen, který teď praskal, jak chladl. Bílá kletba se neškodně odrazila od kamene a trefila Baroga do oka. Ležel rozcapený přes stůl a byl celý od šlehačky z dortu, co měli k snídani.

 

„Hej, to bylo všechno?“ ušklíbl se a za ním vyběhli do dveří profesoři Přeměňování, Obrany proti černé magii a Lektvarů.

 

„Co se tu sakra děje.“ Zahřměl zástupce ředitele, profesor OPČM. Před nimi klečel Zrůda s hůlkou, proti němu zpoza stolu stálo asi osm Nebelvírů v čele s Daisy s široce otevřenýma očima. Upnuté tričko sahající až pod zadek přes tří čtvrteční džíny měla natržené, jak vyskočila na lavici a vypálila kletbu.

 

„Zaútočil na Waka.“ Řekl kapitán famfrpálového družstva. Monstrum se jen zvedl a pořád nepouštěl štít.

 

„Dokaž to, srabe.“ Řekl a profesor Obrany pozoroval stěnu.

 

„Zmrde, vždyť se složil, přesně když jsi vešel.“ Zařval a křečovitě sevřel hůlku, až hrozilo, že mu praskne.

 

„Takže půjdeš s námi.“ Řekl profesor Obrany a pokynul Monstru. Ten pokrčil rameny a s hůlkou podél těla přešel k profesorskému triu. Profesor obrany ukázal na tři studenty. Chytač nebelvíru, vysoký brunet s copánkem na spánku a hnědovlasý podsaditý kluk s lehkým knírkem.

 

„Vy jdete s námi. Za Ohnivé kopí, nebezpečnou poutací kletbu a křečovou ochrnovací kletbu.“ Řekl a všichni jen naštvaně následovali profesory k ředitelně. Cestou jim ještě přikázali odevzdat hůlky. Po monstru to kupodivu nechtěli, stejně by jim tu svou nedal. Ještě by zjistili, co je to za hůlku.

 

*

 

„Velice jste mě zklamal.“ Řekl ředitel. Stál u okna na pozemky a kroutil hlavou. Zrůda seděl ve svém oblíbeném křesílku u stěny a pokrčil rameny. Ředitel Monroe byl muž kolem padesátky. Nebyla to přirozená autorita, jako Brumbál, ale měl moc a dost zlata na to, aby si koupil Ministerské křeslo.

 

„Je to ale konec. Večer odjedete z této školy, a nechci, abyste se vracel. Na stejně s vámi bude odjíždět profesor Hidane. Jeho vyučovací metody byly moc drsné, na této škole nic podobného nestrpím. Napadání studentů, ne. Černá magie, byla to chyba.“ Řekl poslední slova pro sebe a Zrůda jen přikývl.

 

„Dobrá, pane Monroe, odejdu.“ Řekl a vyšel z kanceláře. Jen se ušklíbl a vytáhl si poslední uválenou cigaretu a sirky. Zapálil si zápalkou, mezi ukazováčkem a palcem, přičemž krabičku držel malíčkem v dlani. Ožehlý zbytek zápalky pustil na zem a sešel s požitkářským foukáním kouře ze schodů. Chodbami šel pomalu, nespěchal. Potkával studenty jdoucí na hodiny, jen se na něj podiveně dívali.

 

Spokojeně zamířil do Zmijozelské společenské místnosti. Do cesty si mu stoupl Nott a nadechoval se v nějaké výtce. Zrůda nikdy nikoho jako první nenapadl, neměl to ani teď v úmyslu. Proto se jen trochu ukročil a loktem vyrazil přímo na Sebastianův nos. Ozvalo se křupnutí a bolestné zasténání. Nott sebou šlehl do kolen a skučel.

 

„Uhni.“ Řekl spíš pro sebe a vešel do pokoje. Přelétl ho pohledem a sedl si na postel. Nevěděl, co teď bude. Kromě Bradavic nic neměl, přes léto většinou bydlel po nonstop barech, občas v nějakém tom domě, kdy rodiny odjeli na dovolenou. Většinou je střídal přesně po týdnu. Byl neustále v pohybu.

 

Povzdechl si a pořádně se zaškrábal na hlavě. Měl všeho všudy pár galeonů, čtvrt kila ve zlatě a stříbře, pokud by obětoval všechny artefakty. Pár kradených knih, jedna koupená, knihy ze školního eráru, které tak nějak nevrátil na konci roku (každého) a to málo co měl? Všechno se vejde do lodního pytle. Kotlík s dírou zalepenou kouzly tu stejně nechá, k čemu se s ním tahat. Pohlédl do šuplíku komody. Pět triček, dvě košile, tři černé hábity, botasky, dvoje žabky, tenisky, troje prošoupané džíny, jedny černé kalhoty, dva vytahané svetry a tři mikiny. Pár kousků spodního prádla a jeden starý šedivě-hnědý zimní plášť s několika dírami dole u nohou a s velkou dírou v podpaždí. Skoro nic, pokud se to tak vezme. Jeho celý majetek.

 

Z kapsy vytáhl hůlku a prohlídl si jí.

 

„Kdybych prodal hůlku, měl bych pár stovek galeonů, ale tahle hůlka…tu nemůžu prodat.“ Řekl do ticha pokoje. Nebyl smutný, nebo naštvaný nad nespravedlností. Stejně udělal tolik věcí, že kdyby je věděli všechny, byl by dávno v Azkabanu. Jen se natáhl na posteli a povzdychl si.

 

„Aspoň mám pozice všech čtrnácti kleteb, pět už jich mám.“ Řekl ještě a přitáhl si kožený zápisník. Měl tam vypsané všechny myšlenky, samozřejmě očarované tak, aby ho nemohl nikdo přečíst, ne za pomoci kouzel. Navíc ho měl i předělaný šifrovací metodou, na kouzelníky velmi nezvyklé, takže když to odčaruje, stejně uvidí nesmyslný text a bude si myslet, že je pořád začarován.

 

O kouzlech z „černé“ čtrnáctky tu měl už pár výpisků. Hlavně tedy jméno kletby, slova v latině, co kouzlo dovede a podobné. Musel uznat, že sehnat vzpomínky na mučení HP musel být dost obtížný úkol, Hidane musí mít vlivné přátele, nebo býval smrtijedem. Nebo obojí, dodal si v duchu.

 

Potom se snažil najít v pokoji všechno, co měl. Jak očekával, naplnil lodní pytel a jen díky těžkému zimnímu plášti by byl plný. Plášť si smotal motouzkem a dal jej do hnědé hrubé deky, kterou někde našel, nebo co. Tu znovu převázal motouzky a nesl jí přes rameno na popruhu. Takhle zamířil na večeři, která měla být jeho poslední na tomto hradě. Do Velké síně vešel s obvyklým, nic neříkajícím výrazem. Vlasy měl zplihlé snad víc než obvykle, očima vyhledal Hidaneho, který měl na sobě mimo obvyklého oblečení i cestovní plášť s kápí, kterou měl volně na zádech.

 

Šuškanda o tom, že Monstrum odchází, se už rozběhlo. Mark seděl u stolu a s trochu naštvaným výrazem se díval k profesorskému stolu. Evidentně nesouhlasil s jeho vyloučením. Daisy ale měla zase hnusný výraz speciálně pro Zrůdu, kterým ho zrovna častovala.

 

Pořádně se najedl, opravdu hodně. I pod tímhle drobnohledem všech studentů se mu povedlo ukradnout do papírového pytlíku dvě celá kuřata, dva bochníky chleba i šišku sekané. Okatě si pro všechny vzal ještě osm jablek, která si nastrkal do přední kapsy loďáku. Zvedl se a i s loďákem a rolkou deky odcházel ven. Slyšel lehké skandování nebelvírských, poslední urážky Zmijozelu a propálená záda stovkami párů očí.

 

„Ne, nebude mi to tu chybět.“ Řekl s úšklebkem Hidane, když se najednou objevil vedle něj. Oba vyšli ven do vstupní síně, kde se Hidane ohlédl na Zrůdu.

 

„Víš, je mi jasné, žes neměl s tím Wakovým bezvědomím nic společného. Ty bys to takhle neposral. Jenže, co se dá dělat. Mimochodem, kolik si toho našel?“ zeptal se Hidane trochu zvědavě a Zrůda se jen pousmál.

 

„Pět, plný informace o pěti kletbách.“ Řekl a Hidane uznale pokýval hlavou.

 

„Nečekal jsem jich víc než polovinu, za čtrnáct dní.“ Uznal a oba vyšli ven. Tam sestoupili k osamocenému kočáru taženého testrály. Hidane je viděl, Zrůda taky. Nepamatoval si na to, že by viděl někoho umírat, naživo, ale vždycky testrály viděl. Cesta kočárem proběhla pak mlčky, nijak spolu nekomunikovali. Kočár je vyhodil v prasinkách, před Třemi košťaty. Profesor jen něco zachrčel a přemístil se pryč. On osaměl.

 

Byl teplý letní večer, byl příjemně přecpán, má asi patnáct galeonů, pokud prodá zuby, a to je na všechno málo. Jen si povzdechl a zamířil za vesničku, kde si hodlal někde najít místo pro tábořiště. Asi dvě stě metrů od posledního domku byl malý plácek obehnaný z jedné strany terénní vlnou, z jedné šikmým vrškem a z dalších dvou hradbou keřů. Tam se rozhodl si udělat tábor. Vytáhl hůlku a přičaroval si kopičku dřeva a z keřů otrhal pár suchých větviček na podpal.

 

Udělal hraničku jen za svitu posledních paprsků slunce a ohnivým kouzlem zapálil táborák. Kolem naházel kameny zpod vršku, kde byla kopička, takže si jen rozložil deku pod sebe na zem, smotaný kabát taky rozmotal a přikryl se jím. Pod hlavu si dal lodní pytel. Hůlku držel v ruce a nepouštěl jí. Při pohledu do plamenů ohně usnul.

 

*

 

Ráno se probral se svítáním. Zničil stopy po táboráku, smotal kabát i deku a znovu si obojí sepnul ještě popruhy a hodil přes rameno. Vydal se zpět do vesnice. Přešel k poště, kde chtěl vyžádat levný transport do nějakého většího města. Londýn možná ani ne, spíš Liverpool. Ač pro mudly vysoce nehostinné město, kde jsou velké nedostatky pracovních míst, kouzelníci místo zrušených firem udělali vlastní město uvnitř města, Kolier city.

 

Kolier city byl pokus, jak se oprostit od Příčné uličky, doteď nevábně vypadající po válce, stejně jako ostatních budov. Kolier city je tedy alternativa, za zničenou Příčnou. Kolier city je už soběstačná čtvrť, kdy místo fabrik je kouzly uvnitř spletice ulic, dvě náměstíčka a jedno velké, s příhodnou přezdívkou Forum. Na té stojí nová pobočka Gringottonovy banky, nová budova ministerstva a na Náměstí Nicholase Flamela stojí Nemocnice Fénix. Obchodní uličky se nyní táhnou od Fóra přímo spojnicí mezi dvěma zrušenými filiálkami, kde v druhé je prostor pro domy, činžáky a taky chudinskou čtvrť s  méně ušlechtilými obchodníky a bary, které by se na Obrtlou nehodili už tím, že se tam dalo přežít.

 

Prošel kolem uklízejícího staříka, před svým obchodem, a rovnou šel k poště. Sovy létaly všude kolem, nedalo se minout. Otevřel dveře teplé ranním sluncem a zvonek nad dveřmi zacinkal. V rohu byly dva krby na cestování. Jeden na příchozí, druhý na odchozí cestování. Za pultem seděla menší čarodějka v hábitu, na nose brýle a četla ranního věštce.

 

„Dobrý den, chtěl bych špetku letaxu do Kolier city a jednoho věštce.“ Řekl a čarodějka jen z pod pultu vytáhla malý igelitový pytlík s malou špetkou letaxu, která snad stačila jen tehdy, pokud jsou všechny zrnka vyschlá. Věštce byl jako obvyklý věštec, jen na první straně byl obrázek bradavic, s nápisem Skandál!.

 

„Dva srpce a osm cvrčků.“ Odtušila čarodějka a čekala na cinknutí peněz o pult. Jen cosi zavrčel a vytáhl srpec a osmnáct cvrčků.

 

„Paní, dřív to stálo jen srpec a půl.“ Omluvně se pousmál a vysypal peníze na pult. Čarodějka zvedla oči od novin a podezřívavě se podívala na mince.

 

„Dva srpce, osm cvrčků.“ Zopakovala a čekala. Zrůda si jen povzdech a přihodil pár cvrčků, aby dorovnal a noviny položil na pult.

 

„Pak mám stěží na cestu.“ Řekl pro sebe a otočil se s pytlíčkem letaxu. Čarodějka mluvila něco o vágusech a prašivých smrtijedech. V dnešní době byl chcípák a vyvrhel rovno smrtijedovi. Verbež, spodina, obyvatelé pajzlů a občasný nájemný vrah, všem se souhrnně říkalo Smrtijed. Když vysypával do ohně pod sebou prášek, zamumlal: „nádraží Kolier city“ a v zeleném plameni zmizel.

 

To, že měl noviny pod mikinou, to, že čarodějce z misky při svém placení sebral tři srpce, to, že měl v kapse i pět lahviček limonády, kterou tu měli v prodeji, to bylo nepodstatné. Objevil se na krásně vycíděném uzlu krbů v Kolier city. Bylo vytvořené pro pětinásobek lidí, než tu skutečně kdy bylo, mysleli asi dopředu. Podíval se na hodiny, které byly na budově proti němu. Bylo osm hodin. Akorát čas sehnat nějakou práci.

 

Vykročil přímo do chudinské čtvrti, tady byl jako vandrák, tam trochu zapadne, navíc, Zrůdu z něj měli jen děcka ve škole, nikdo to „pošťuchování“ nebral vážně. Děti se mají poslouchat, dospělí je věčně podceňují.

 

Naštěstí mu bylo už od března sedmnáct, takže byl plnoletý. Prošel kolem obchodu, nabízejícího nejčerstvější ovoce v Kolier City. Je pravda, že hrušku měl dobrou, pomyslel si monstrum, když zahodil štopku o dvacet kroků dál. Měl ale hlad, na to hruška nestačí. Musí sníst jídlo, dokud je čerstvé. Sekaná vydrží déle, ta je i v plátně z lektvarů, do kterého jí zabalil už včera.

 

Sledoval, jak se město pozvolna mění. Z uliček s obchůdky, budovami firem a měšťanskými domy, se měnil na pás domů s uličkami směrem ven od Centrální ulice. Tou ale čel dál. Domy už byli jen obytné, někde byl kus skladu, nebo opuštěné místo pro stroje, kde kouzelníci nechali nebo museli nechat nosné části střechy. Ano, všechno muselo být pod střechou, alespoň pro okolní Liverpool. Prostřední části byli vyházené, překryté jen kouzly, takže sem slunce normálně pronikalo. Jenže na Okraji, kde žila spodina, byli kusy neporušených firemních prostor, sklady, kilometry potrubí, vstupy do podzemí. Kolier city, bylo město uvnitř města. Přehrazeno stěnami bývalých velkých výroben. Už nyní se plánoval odkup třetího výrobního komplexu, kde by se vytvořil nový famfrpálový stadion a škola. Plány vyseli co deset metrů na vývěskách.

 

Kolem něj spěchali muži a ženy do práce, občasné malé dítě spěchalo s matkou někam do školky, kde se děti učili normální život před mudly a jak zatajit svou magii před mudly. On zamířil rovnou do jednoho, na poměry Okraje velmi hezkého, části výrobního komplexu. Měl tam vyhlídnutý jeden byt. Majitel za něj nechce mnoho, není tam teplo, jeho okna jsou ven do Liverpoolu, stěny jsou tenké a je potřeba je zateplit. Střecha teče, je tam ale voda a elektrika. Půlka střechy chybí tím, že už zasahuje trochu nad město a tak byla odčarována. Pokoj byl ale obří. V tom jediném pokoji bylo asi dvacet železných sloupů, byli to klasické traverzové vzpěrné sloupy. Pod ním byly další dva obydlené byty, kde žili nějaké rodiny, nebo co.

 

Majitele už znal, dělal pro něj minulé léto pár, ehm, párkrát u něj pracoval. Bydlel asi tři sta metrů od tohohle krásného bytu. Nebál se, že by ho už prodal, Monstrum chtěl znát jen cenu. Přešel k honosně vyhlížejícímu domu, mezi oprýskanými levnými fasádami kolem. Před vchodem do restaurace v přízemí stál vysoký chlápek v černém hábitu. Tohohle neznal, starého Brada, toho znal, několikrát s ním i pil.

 

„Dobrej, jdu dovnitř za panem Montymerem.“ Řekl a gorila ho jen chytl za mikinu pod krkem a zavrčel.

 

„Lůza dovnitř nesmí.“ Řekl a mladík jen zvedl ruce ve smířlivém gestu a poodstoupil. Gorila ho pustil skoro hned jak ho chytl, tohle gesto ale většině pobudů stačí.

 

„Klídek kámo, já pro pana Montymera pracuju, občas, ale pracuju. Tebe neznám, Brada jsem znal. Pokud tu někde je, tak ho zavolej.“ Chlápek jen zavrčel a ucedil.

 

„Brad je tuhej, takže si dej vodchod.“ Řekl a zrůda jen pokrčil rameny a otočil se. Začal odcházet. Pozorně si všiml, že nikde v dohledu nikdo není.

 

„Já se tam dostanu, to se neboj.“ Řekl a v prudké otočce vypálil kletbu z černé magie, jako na profesora ČM. Hloupá gorila nestačila ani vytáhnout hůlku. Jen si nechal otevřít dveře, vymazal na kouzlo a svou tvář vzpomínky a nechal strážného dál stát a dělat se důležitým.

 

Restaurace byla docela prostorná. Tvářila se jako luxusní podnik. Omítka čerstvá, bylo tu sucho a teplo i v zimě. Ale víno zde bylo levné a ošklivé, jídlo sice dobré, ale předražené. Nebyl tu nikdo, až na pět mužů u stolu. Bavili se o obchodech. Na stole leželo pár balíků v hrubém papíře, váčky zlata, hůlky, dýky a spoutaný chlapík s roubíkem v puse a svázaný do kozelce. Před každým mužem z Montymerova gangu stála sklenička s Votvýrákem, specialitou zdejšího podniku a poloprázdná láhev uprostřed. Monstrum si odhodil vak i smotek s dekou na jednu židli a přešel ke stolu. Příchozího si všimli všichni, tak na něj podivně zírali.

 

„Dobrý den, pánové.“ Pozdravil slušně a usmál se. Montymer jen cosi zamručel a přivolal si ho.

 

„Nevim, co tu děláš, ale dobře. Vypadni zatím dozadu, ať ti Many něco dá, budu tam za půl hodiny, teď vypadni vocaď, nebo tě zabiju.“ Řekl a Monstrum přikývl. Sebral zase věci a odkráčel dozadu za bar. Zvedl prkno dělící prostor baru od zbytku restaurace a prošel dveřmi pro personál. Za umaštěným stolem seděl Asi čtyřicetiletý muž s ohonem hnědých vlasů. Měl jizvy na obličeji. V černých džínech se cvoky a řetězy, v kožené bundě a zakrváceným prohnutým mečem vypadal, jako by sem patřil. Nohu v okovaných kožených vysokých botách měl vedle na židli a jen pil pivo z láhve.

 

„Ahoj Many.“ Pozdravil a many zvedl oči i s dýkou v ruce. Jen se usmál a kývl ke stolu proti sobě.

 

„Sedej mladej, seš tu nějak brzo, ne?“ Zeptal se a vstal. Přešel k oprýskané světle hráškově zelené ledničce ze čtyřicátých let. Vytáhl láhev s nálepkou, na které byl kotlík a obličej raracha.

 

„Rarach?“ Praštil láhví o stůl před Zrůdu a znovu si sedl na svou židli a začal papírovým ubrouskem stírat zaschlou krev na meči.

 

„Vyhodili mě ze školy.“ Řekl Manymu a napil se. Many se zašklebil.

 

„To se dalo čekat, neříkej, že sis to nezasloužil.“

 

„No, tentokrát to nebyla moje vina, i když na to ostatní tedy nikdy nepřišli.“ Podotkl a protáhl si krk. Podíval se na barmana a usmál se.

 

„Hele, nevíš, jestli mi dá starej ten kutloch, co jsem tam minule byl? Není prodanej, ne?“ zeptal se. Moc dobře věděl, že Many žije o pár uliček dál v malém bytečku, který byl ale zateplený i s elektrikou, vodovodem a záchodem.

 

„Je pořád volnej, nechává ho a nenabízí. Ale nabídka taky nebyla. Počítám tak dvě, tři stovky, víc si neřekne. Už si pro něj něco dělal, víš, jak si na to vyděláš, Ashi.“ Řekl a Zrůda přikývl. Moc dobře věděl. Jeho vymyšlené jméno Ash Morgan, takhle ho tu v Kolier znali, i když byl vlastně neznámý. Jen tím, že ho Montymer našel při jeho toulkách ulicemi při jedné bitvě válce gangů. Bylo mu tehdy třináct, bylo to po druhém ročníku. První prázdniny, to tenkrát mohl být ve škole, ale protože se ztratilo pár obrazů, dostal vyhazov ze školy na léto. Tenkrát to asi ukradl školník, později ho našli přibitého na zdi svého domu.

 

„Myslíš? Tři sta? Kurva, mám ubohých dvacet, možná ani to ne.“ Řekl a jen zavrčel. Čekal sto, za takový kutloch bez půlky střechy, jen s kabelem elektriky a trubkou vody vedoucí do vrchního patra. I záchod by se dal udělat, odpad vede zdí přímo pod místem bez střechy. Měl to už vymyšlené, akorát mu teď hatili plány prachy, jako vždycky.

 

Spolu s barmanem dopil pivo, potom vešel jeden z pobočníků pana Montymera a pozdravil Manyho. Ten mu jen přikývl a pil druhé pivo. Měl asi těžkou a dlouhou noc, protože spolu s tím chlápkem se vydal domů.

 

Montymer vešel asi pět minut po jejich odchodu. Jen obhlédl už najedeného Ashe, pár láhví piva na stole a cukl hlavou.

 

„Pojď, půjdem nahoru do kanceláře.“ Řekl a sám odešel. Ash vzal vak a loďák a vyšel za šéfem schody. Byly rozvrzané, ale udržované a obroušené. Dveře do kanceláře byly dokořán. Mohutný muž s pěstovaným vousem kolem úst si sedl za stůl a vytáhl nějakou účetní knihu a cosi si zapsal.

 

„Morgane, takže, co tu děláš takhle brzo?“ zeptal se o poznání hezčím tónem, než dole. I tak to bylo jako vrčení motorovky. Montymer měl hrubý hlas odjakživa.

 

„Vyhodili mě ze školy.“ Řekl a gangster se jen zasmál.

 

„No jo, to se dalo čekat. Docela dlouho si tam vydržel.“ Řekl a Ash musel uznat, že má pravdu.

 

„Dobře, jdeš za mnou, protože chceš práci, co jiného.“ Pokýval hlavou a začal listovat papíry a občas se začetl a zvedl hlavu k mladíkovi, jako jestli tohle zvládne. Pak poklepal prstem s ocelovým prstenem na papír. Přepsal propiskou na kus papíru jméno, dvěma částkami a adresou. Předal ho přes stůl mladíkovi.

 

„Dlužitel, má dva týdny skluz s platbou. Přijdeš, vystrašíš, popřípadě vybereš a vrátíš se. Chci to ještě dneska.“ Řekl a Ash přikývl.

 

„Klasika, nezabít ani vážně nezranit. Nic mu neukradni, pravidla znáš.“ Řekl a pokynul mu k mluvení.

 

„Ten byt, chci ho.“ Řekl a Montymer zamyšleně protočil oči a přemýšlel, o čem mladík mluví.

 

„Jo, výrobní blok 3A, ten bez střechy a bez všeho. Jo, dám ti ho za 250 galeonů, že seš to ty. Můžeš se nastěhovat hned, budu ti platit poloviční taxy, dokud nesplatíš.“ Řekl a Ash ihned souhlasil. Takhle velkorysou nabídku dostal asi jen proto, protože se za něj Montymer cítil svým způsobem zodpovědný, nebo tak nějak. Netušil jak to vlastně s jejich vztahy je. Jenom věděl, že jeho sestra, Sibyla, ho má z nevysvětlitelného důvodu ráda. Pokaždé, když k ní něco nese od Montymera, mu nabízí čaj a nikdy ho nenutí poslouchat žvásty o věštění. Divné, ostatní od ní chodí o pár hodin později, vyždímaní a s nervy v koncích. Montymer, si ale svou lehce jednodušší sestru drží v bezpečí a má ji rád, stejně jako dá na její občasné věštby, které má hodně přesné, jenže se s nimi nikomu nesvěřuje.

 

„Dobře, beru.“ Řekl a zvedl se.

 

„Jo, tady máš papír na ten byt. Neměl by být problém. Zabezpeč si to, nebo tam můžu poslat Mikeho, ale až příští týden, teď je v Devonu na statku.“ Řekl a Ash přikývl. Potřásl si s šéfem rukou a poděkoval.

 

„Zvládnu to, děkuji, večer tu máte peníze, nebo rád zaplatí co nejdřív.“ Řekl a odešel. Cestou minul udiveného hlídače, který netušil, jak se dovnitř dostal. Podíval se na papírek se jménem a adresou. Podle toho, jak se díval na sumy čísel, tak by si mohl hned za první práci vydělat skoro deset galeonů, z nichž tedy dostane pět. To už je dobré, pokud bude mít práci aspoň dvakrát do týdne, bude se mít brzy jako král. Zašklebil se a nořil se dál do hloubek spodinského města. Bylo to asi půl kilometru od restaurace. Vylezl po starém železném schodišti do posledního patra. Byl vysoko, střechy domů vybudovaných dole, byli pod ním. Měl až nejvyšší patro. Vyrazil plechové dveře, které byli na poslední podestě a rozhlédl se po zaprášeném pokoji plným suti a svinstva. V Rohu měl natahaných osm matrací, tak nějak udělané lůžko a jednu deku. Víc tu neměl, i tohle by nějaký smrtijed ukradl.

 

Vypadalo to tu hůř než posledně, a to sem nikdo nevlezl. Cedulka s korbelem, na kterém je vyražená hlava hypogrifa, do takového místa vleze jen ten nejzoufalejší šupák. Znak Montymerova gangu. Jakási optická obrana proti cizím nenechavým prstům a zoufalým šupákům. Málokdo ze spodiny si chtěl rozházet nějakého vládce ze Sněmu.

 

„Kurva.“ Řekl, když si všiml prorezlé podlahy v první části pokoje. Už nedržela jako v létě, zima jí dala zabrat. Přešel k lůžku, kde si hodil tlumok a smotek deky a pláště. Vytáhl hůlku a dal se do zběžného zabezpečení a ochrany. Vyspravil trochu podlahu, suť tak nějak vyklidil, pokroucenou konstrukci střešních plechů, které nemohl dát zpět, použil jako dočasnou zástěnu v polovině pokoje, aby zamezil zanášení deště větrem, popřípadě i foukání. Na zemi, v očouzeném disku od kola, tam si z hromádky vyčarovaných polen udělal hraničku a připravil si ho na noční oheň. Jedno kuře a kus bochníku chleba snědl ráno, když odešel Many. Podíval se na hodinky. Bylo přesně jedenáct hodin. Zabezpečil tedy svůj byt a odešel. Přešel na hlavní ulici a zorientoval se. Adresa souhlasila s jednou uličkou, co vybíhá z té Centrální. Nebylo to daleko. Šel tedy podle paměti, kde si uličku pamatoval. Obešel žebráka, který se snažil něco vyžebrat. Nedotkl se ho, jeho štěstí.

 

„Dobře, tady to není.“ Řekl, když se díval na úplně jiný název uličky. Tuhle myslel. Takže nezbývalo nic jiného, než se buď zeptat, nebo použít hůlku. Nerad používal hůlku, pokud vysloveně nemusel. Proto se rozhodl pro třetí možnost, a to tu, že se porozhlídne po okolních uličkách. Byl si jistý, že je mezi Sklepem a barem Doutnavka. Určitě. A Sklep byl na dohled.

 

Stál před zatuchlou, nyní zavřenou hospodou, kde se scházejí rebelové, jeden z menších gangů. Ti co nemají území, ale mají spojení na větší celek, pro který pracují a za to, že obývají jejich území, odevzdávají daně, v podobě dvacet procent lupu.

 

Otočil se a šel zase zpět. Nakukoval na ukazatele do každé uličky. Jako na potvoru, to byla předposlední před Doutnavkou. Tam si zajde potom, na pivo a sehnat nějaký materiál. Zahnul do uličky a hodil si kapuci tmavě hnědé mikiny na hlavu. Nebyl nijak nápadný, skoro každý si kryl obličej před ostatními. Vyvarujete se tak možnému útoky mysli, když někoho okradete, neví, jak vypadáte a případné nespokojené „zákazníky“ ty můžete občas minout bez povšimnutí.

 

Podle čísla našel malý obchůdek. Byl to obchod s botami a zároveň opravou bot. V duchu zavrčel. On dostane obchod s botami a Many měl beztak nějakou popravu. Takhle to chodilo, dostával malé štěky, za které bylo dvojité nic. Byl malá ryba v moři, nejdřív musí sejmout nějakého žraloka, aby ho braly vážně. Ale zase, jeden žralok vás kryje ploutvý před dalšími žraloky, a to se vyplatí.

 

Obchod to byl ubohý, jasně viděl, že nájemné za obchod a byteček nad ním musí být stejné jako chudé výdělky.

 

„No co, kdyby kradl, měl by se líp.“ Pokrčil rameny Ash a víc si stáhl do čela kapuci. Vešel do obchodu a zvonek bouchnutím dveří zařinčel. Malý hubený čtyřicetiletý chlapík zvedl oči od opravované boty a podíval se na hnědé kožené žabky zpod otrhaných záložek džínů.

 

„Pán si bude přát?“ zeptal se a přívětivě se usmál. Utřel si ruce do stehen do zástěry a zvedl se. Ash přikývl a přistoupil k němu. Zamyslel se a vystřelil rukou pod krk mužíka. Ten zachrčel a narazil si záda o stěnu.

 

„Posílá mě pan Montymer, máte malý dluh a splátka se opozdila.“ Řekl a mužík jen zasténal a ohlédl se vyděšeně na závěs, na schody do bytu. Jeho strach plynul kolem, nebylo těžké uhodnout o co jde, tohle nebyl ani nitrozpyt, tohle byla pouhá dedukce s trochou čtení strachu. Základy Černé magie v praxi.

 

„Nebojte, váš syn, ani manželka se o mě nedozví, pokud mi dáte peníze.“ Zavrčel a víc přirazil mužíka ke stěně.

 

„Ale… ale já nic nemám. Kasa je prázdná, nájem nesplacený. Nemůž…“ Začal a Ash mu vrazil pěstí do žaludku. Pustil ho a mužík se zkroutil na zem a čelem dopadl na prkna. Skučel potichu, aby nepřivolal rodinu. Jen se podíval nahoru, do stínu kápě.

 

„Dobře, vezměte si všechno v kase, ale není to všechno, nemám už nic víc.“ Řekl a Monstrum jen přikývl a přešel k pokladně. Mužík se chtěl vrhnout k hůlce na stolku, ale na zeď ho srazila překážecí kletba a povolávacím kouzlem k Ashovi přiletěla jeho hůlka. Tu položil do kasy, kterou s cinknutím otevřel.

 

Bylo tu asi pět set liber v bankovkách, pár drobných a ve sloupečkách asi osmdesát galeonů, dvě stě srpců a kopice malých cvrčků. Vybral všechny kouzelnické a v Anglické měně mu nechal jen dorbné. Nakonec mu nechal i pár cvrčků a dva srpce. Ash je lidumil.

 

Všechno naházel do zeleného pytlíku a utáhl. Strčil jej do kapsy a příjemně ho tížil. Byl očarovaný, dostal ho kdysi od Manyho, když dělali něco podobného. Vážil méně a nebyl tak viditelný přes kapsu.

 

„Byla to valná většina, pro úroky si přijdu zítra. Chybí vám dvě stě liber.“ Oznámil při odchodu a poklonil se.

 

„Bylo mi potěšením, pane Thomasi.“ Ušklíbl se ve dveřích a zavřel za sebou. Dean sebou jen zaškubal a zavzlykal. Nikdy se neměl s nimi zaplést, ale jak zaplatit jinak dluhy?

 

*

 

Ash jen šel vesele přímo do Doutnavky. To, že u sebe má dluhy pana Montymera, nedal nijak znát. Nikdo by to do něj asi neřekl. Poručil si dvě piva a přisedl si k holohlavému hnusnému chlápkovi v rohu. Měl bílé tílko, které vylezlo nad hnusný chlupatý pupek, kšandy mastné od omastku měl zařízlé do ramen a stejně sotva drželi kožené upnuté kalhoty. Pačesy kdysi kudrnatých vlasů měl nyní jen kolem hlavy, nahoře měl lesklou plešku orosenou potem. Smrděl zkyslím potem a funěl. Před ním stál erární půllitr ladící se špínou kolem, jakoby se ani nikdy nemyl.

 

„Ahoj Pšenko.“ Pozdravil Ash a přelil z „nového“ půllitru pivo do jeho starého. Pšenka jen kývl a na ex vyžahl polovinu.

 

„Co chceš mladej.“ Zavrčel a poklepal tlustými prsty na stůl.

 

„Potřebuju vercajk, základní, pak aspoň dvě role asfaltový - tý, prostě IPA. Potřebuju to za dvacet galeonů, ta hmota stačí starší, ale ať není zatvrdlá.“ Zadal úkol a pšenka přikývl.

 

„Jo, bude to do večera, za dvacet. Půlku předem.“ Řekl a Ash vysypal na stůl všechny zuby, co měl. Pšenka se ušklíbl a prsty je prohnal po stole a přepočítal. Jeden zvedl a rýpl do něj nehtem.

 

„Dobře, tohle bude stačit za celý. Zuby jsou tvrdá měna.“ Zašklebil se, dopil pivo a Ash se zvedl.

 

„Kolem devátý tu jsem.“ Řekl a dopil své pivo. Barmanovi dal pár cvrčků za hnusný patok, kterému říkal pivo. Sebral polovinu zubů a Pšenka tu svou jen nahnal na kopičku a barman mu už nesl další pivo, které mu přelil do jeho sklenice. Ash už byl venku na ulici a hleděl na svoje hodinky.

 

„Půl pátý, toto letí.“ Zahalasil a vydal se rovnou do restaurace k Motymerovi. Hlídač tentokrát nedělal vlny, asi dostal echo, že mladík pro ně dělá. Ash ho pozdravil a vlezl dovnitř. Hned pochopil, že příště to takhle nepůjde. Bylo docela plno a on se musel mezi okounějícími lidmi protahovat. Příště půjde zadem, z uličky.

 

Přešel k baru, kde ho many pozdravil úsměvem. Jen přeskočil za bar a prošel do kuchyně, kde se míhali dva kuchaři. Jeden s cigaretou v puse a druhý jen hůlkou míchal dvoje jídlo najednou.

 

„Zdar Ashi.“ Pozdravil ho kouřící kuchař a popel mu spadl těsně vedle pánve s biftekem. Jen cigaretu vzal a zahodil do koše.

 

„Hoj, jdu nahoru.“ Řekl a prošel chodbou ke schodišti do kanceláře. Schody vyběhl a zastavil před dveřmi. Zaklepal a počkal na vyzvání. Otevřel a vešel do kanceláře s pohodlným stolem, prosklenou skříní na zbraně, kde byli dva meče, perkusní revolver a páreček dýk i s pochvami. Montymer zvedl oči a pokynul mu k židli proti době.

 

„Pan Thomas, že?“ zeptal se kontrolně a hledal příslušnou stránku. Ash přikývl a odhodil si vlasy z obličeje na stranu cuknutím hlavy.

 

„Jistě. Měl akorát původní výpůjční hodnotu, úroky zatím ne. Prý se ale vynasnaží.“ Řekl a položil na stůl váček. Monomer ho otevřel a vysypal na stůl tři svazky bankovek a mince všeho druhu. Jen to zběžně přelétl pohledem a vytáhl deseti librovou bankovku a pět galeonů. Hodil je přes stůl Ashovi a mrkl.

 

„Za rychlé vyřízení. Přijď dneska kolem desátý, půjdeš se mnou na Sněm.“ Řekl a Ash se rozkašlal.

 

„Cože?“ Zeptal se překvapeně a trochu vyděšeně? Asi. Montymer se usmál.

 

„No co, když jsi teď ze školy pryč, můžeš se nám hodit. Budeš pro mě pracovat dál, že? Lidi jako ty se mi hodí. Jen si vezmi něco slušnějšího na sebe. Navíc, potřebuji doprovod sebou, asistenta. Many nemůže, ten je provařený u Dračího klanu, protože jim odkrouhnul dva vrahy. Viděli ho a nemůžu se s ním nějakou dobu ukazovat. Ostatní jsou sebranka, ty máš alespoň trochu úroveň.“ Řekl a Ashovi se jen málem zatočila hlava.

 

Něco nesedí, moc krásná hudba budoucnosti. Asistent Montymera? Blbost. Nějaká past? Jenže když nepřijme, bude Montymer nasranej a ten byt pořád není jeho. Zas tolik k němu asi neváznul citově. Přikývl.

 

„Půjdu, jistě, ale nemám nic slušnějšího než tohle, nijak zvlášť dobře si finančně nevedu.“ Řekl a Montymer se zamračil.

 

„Dobře, půjdeš hned na Centrální k Lussetemu. On už bude vědět. Řekni mu heslo malinový sen, on ti daruje něco hezkého na sebe. Hlavně to hned neznič, možná se mnou budeš chodit častěji. Aspoň získáš nějaké ty kontakty.“ Pokrčil rameny a vypakoval mladíka ven. Ten jen zamířil ihned na centrální směrem do města. Ze spodin skoro vyšel, poslední krámek, kde ještě síla Sněmu byla, byl právě podnik docela drahého oblečení. Pan Lussete byl usměvavý šedivý muž kolem šedesátky.

 

„Dobrý den, jdu si pro něco na sebe.“ Oznámil a Lussete sáhl po hůlce a ukázal na znak vedle dveří. Korbel s hypogryfí hlavou.

 

„Malinový sen, pane.“ Oznámil, když přišel k muži. Ten jen smutně přikývl a hned odkvačil dozadu. Přinesl troje černé obleky, kde místo saka byl plášť po kolena.

 

„Dobře, vyzkoušejte si je tady v kabince, já vám řeknu, který vám nejvíce sedí.“ Řekl a Ash se sebezapřením svlékl do půl těla a oblékl si černé tričko, které bylo místo košile. Bylo ale příjemné, on měl sice radši volnější střih, ale i tak. Kalhoty byly moc krátké, tak vyhodil celý komplet ven a začal se soukat do druhého. Málem urazil prodavači ruku, když se chtěl podívat do kabinky. Kdyby ho viděl do půl těla, určitě by mu nic neprodal a Montymer by ho asi vyhodil.

 

Oblékl se a dotáhl si ramena, aby mu hábito-sako sedělo přesně. Všiml si vnitřních kapes i všitých pouzder podivného tvaru. Vyšel ven a pan Lussete jen přikyvoval.

 

„Tedy, tohle vám sedne, jako by bylo pro vás. Vše vám zabalím do obalu, obal je samo-čistící, nechte v něm celý oblek na dvě hodiny a je jako nový dokonce nažehlený. Drobné oděrky spraví taky, ale ne větší díry a dlouhé natržení. Záruka na obal je deset let.“ Řekl a Ash se konečně převlékl do svého tmavě hnědého trička s dlouhými rukávy, tmavě hnědé mikiny a vytahaných džínů s žabkami. Boty dostal k obleku taky, byly to jednoduché matně černé boty. Jeho oblečení mu vyhovovalo tím, že mu schovalo celé ruce i nohy. Hlavně ruce. Hlavně ruce a záda.

 

*

 

V osm si převzal dva balíky černé hmoty na zateplení střechy a základní nářadí. Hřebíky a nějaké to dřevo si může vyčarovat, plechy využije na stěnu, kde byla nyní jen zástěna, aby tak udělal opravdovou místnost. Venku pak udělá ohniště a nějakou sprchu. Bude to útulné, nakonec, pomyslel si, když scházel po schodech v obleku s hůlkou v rukávu a jinak s ničím. Montymer už na něj čekal v restauraci. Od Manyho jen dostal dýku se stříbrným proužkem v ostří.

 

„Nemusíš jí vracet, ale jinou nečekej.“ Řekl mu Montymer a poplácal ho po rameni. Společně oba vyšli před dům, kde je čekalo starší černé auto. V Kolier city se tak úplně nehrálo na kouzelníky, jedny vrata byli průjezdné ven. Tudy oni vyjeli do Liverpoolu, kde byl dům Sněmu. Na neutrálním území, mimo město. Cesta jim trvala asi osmnáct minut. No dobře, přesně osmnáct minut.

 

Vystoupili před starším, hnědě natřeným domem. Na parkovišti stálo pět podobných aut a oni zaparkovali na šestém místě. Ještě tři byli prázdné. Řidič vystoupil také, ale opřel se o kapotu auta a začal kouřit, jako jeho pět kolegů. Vzájemně se pozdravili. Dveřmi Montymer následovaný Ashem vešli v pohodě, až za nimi je čekala ochranka sídla. Tam oba museli podstoupit zkoušku proti mnoholičnému lektvaru. Potom teprve vstoupili do velkého sálu, který byl vlastně z vybouraného celého přízemí. Byl ale dřevěným obložením zevnitř předělaný, takže vypadal vlastně docela honosně. Dlouhý mahagonový stůl měl kolem sebe osm dvacet židlí. Jednu v čele, přímo proti dveřím. Tam už seděl černovlasý docela mladý muž. Měl stříbrné oči, nebo šedivé, ale pronikavé. Pozoroval pozorně každého s příchozích.

 

Velitelé gangů, Sněm, vládl společně celému Kolier city. Nebo tedy polovině, druhá polovina byla pod ministerstvem, ale v chudinské čtvrti, které říkali honosně Nový Londýn, vládli gangy. Jediné místo, kde nikdo nevládl, bylo podzemí. Ve fabrikách tam často bývali strojovny a servisní tunely, tam nevládne nikdo a přirozeně se tam stahují největší vyvrhelové z vyvrhelů. Ani Ash by se tam dobrovolně nevydal. Nikdo vlastně nevěděl, jak je to dole velké, ani kolik je tam lidí, upírů, vlkodlaků a bůh ví čeho.

 

Když se chladivá atmosféra mocných, kdy se čekalo na dva poslední, konečně rozplynula, zvedl se černý vysoký muž a přikývl ke stolu rukou. Usmál se na všechny, usmíval se chladně, falešně a trochu i výsměšně.

 

„Posaďte se pánové, prosím. Máme pár věcí na projednání.“ Řekl a Sněm zasedl do svých židlí. Vždy ob jednu židli nechali prázdnou, na ně se z levé strany posadili jejich asistenti. Ash si sedl po levé ruce svého šéfa a podíval se na tmavého dlouhána vedle sebe. Měl železný kroužek v uchu, na něm nějaký kančí zub. Ash se jen vytáhl v ramenech a skrz vlasy se podíval naproti sedící černovlásku, šéfku Amazónek. Mohla být tak třicetiletá, nebo starší, ale vrásky neměla žádné. Vedle ní seděla dívka v jeho věku. Měla na sobě hnědé šaty s krajkovým nazelenalým zdobením po okrajích, třeba ve výstřihu. Měla vlasy zvlněné, některé se tak trochu odchlipovaly od ostatních, proto vypadala s mnohem víc vlasy, než možná měla. Vlasy měla trochu nazrzlé, proto vypadali docela hezky. Měla je stažené do nějakého účesu nahoru, jenže pár pramínků k sobě nepřiléhajících vlasů jí vyselo podél obličeje.

 

Sledovala ho taky. Měla podivné oči, takové ještě neviděl. Byli zelené, jenže docela světle, a černé tečky uprostřed k nim plně kontrastovali. Měla oranžovo červené oční stíny, docela bledou pleť. Na rukou bylo vidět nějaké tetování, předtím si všiml, že má na lopatkách asi dvacet centimetrů velká červená křídla, vytetovaná na té bledé pokožce. Jen odtrhl pohled od dívky a obhlédl zbytek stolu.

 

„Prvním bodem, našeho rozhodování, bude rozšiřující se obchod s alkoholem z Liverpoolu, ze kterého nemáme nic. Návrhy?“ zeptal se černovlasý muž v čele a Ash přestával poslouchat.

Poslední komentáře
28.08.2008 12:17:43: Taky by mi zajímalo, proč nemůže "Ash" ukázat své tělo. Že by měl tak chlupatý záda? smileysmiley...
10.08.2008 17:40:30: kapitolu jsem dopsal, až seženu někoho, kdo to opraví, rád přidám.smiley${1}
08.08.2008 09:25:56: Díky za slova chvály Tak, teď méně ušlechtile: Jo, díky, k tomu popisu - nikdy jsem nedokázal poc...
07.08.2008 19:02:15: Ehm přečetl jsem druhou kapitolku a musím říct, že mě tahle povídka naprosto uchvátila....už dlouho ...
 
Prohlašuji, že obsah stránek může být pro někoho urážející, nevhodný a dokonce nechutný. Doporučuji číst osobám starším 18 let.