Sarexův web

Temné povídky z oblasti Bradavic

Monstrum

1. Kapitola

Monstrum v Bradavicích, poválečné období...

Seděl zády opřený o kamennou zeď výklenku. V levé ruce položené volně přes pokrčené koleno doutnala cigareta, v pravé ruce svíral dopis. Byl zamazaný od krve, zmačkaný, otrhaný a na dvou místech propálený cigaretou. Měl sklopenou hlavu, tmavě hnědé vlasy mu padaly přes obličej. Dopis nečetl, jen ho svíral v ruce, mezi prsty. Už byl ztěží čitelný. Mladý muž zvedl trochu bradu, podíval se na cigaretu a vložil jí mezi rty. Natáhl tu pachuť nikotinu, dehtu, příměsí…všechny části z cigarety cítil na jazyku. Slyšel praskání doutnajícího tabáku a viděl každé vlákno tabákových listů jak se ohýbá a škvaří. Zbytek zahodil z okna do noci. Koutkem oka sledoval nedopalek padat osm pater až na zem, kde s malým gejzírem jisker dopadl na kamenný žlab. Slezl z okna, volné vytahané džíny zatěžkal krabičkou zápalek a cigaret.

 

Dopis složil do čtverce, ten přeložil na menší obdélníček podle vytlačených rozedřených linek a vložil do kožené peněženky. Sklepl otrhaný rukáv hnědého trička a podíval se na drahé hodinky s pár škrábanci a vruby v okraji. Byla sice tma, ale on viděl ručičky jasně, jako ve dne. Bylo čtvrt na tři ráno, druhý den ho čeká čtyřhodinovka Černé magie a potom tříhodinovka lektvarů ve sklepení. Pozdější hodina Splývání a lstí, po které má procvičování ovládání magie už byla po obědě. Vrazil ruce do kapes, bosýma nohama našel zatoulanou černou žabku a zamířil ke svému pokoji, ve Zmijozelském sklepení.

 

Cestou si nijak potichu nepočínal, stejně mu nikdo body nestrhne. Na to měl respekt. Jedině Lovernottová z Havraspáru by to možná zkusila, pokud by byla s doprovodem. Samotná by se krčila někde ve výklenku, dokud by neprošel. Profesoři, to by byla jiná, pokud by některý z nich tedy šel touhle chodbou, což je skoro nemožné. Přešel k chrliči a zamumlal heslo.

 

„Smrt na nás čeká.“ Řekl a skoro se ušklíbl nad tou ironií. Prý smrt, kdyby jen věděli.

 

V zelených sedačkách pospávalo po flámu několik studentů, jedna studentka, skoro nahá, ležela pod jeho spolužákem ze třídy. Ten hlasitě chrápal, dívka ale asi dýchala. Mrtvou by cítil. Ve vzduchu bylo cítit jen sperma, pot, alkohol, tabák, marihuana a poševní sekret. Nic zajímavého.

 

Přešel ke krbu, kde chvíli postál. Nohou dokopl kousek neohořelého kusu dřeva do žhnoucích uhlíků a otočil se. Malcolm jen cosi zahuhlal ze spaní a přitáhl si cizí smradlavou koženou botu ke tváři. Stojící ošuntělec jen přešel šouravým krokem k chodbě k pokojům. Má vlastní pokoj, odjakživa. Nikdo s ním nějak nechtěl být, ani se jim tedy nedivil. Po první návštěvě sprch už nikdy nezapadl. Prostě se všechno rozhlásilo.

 

Otevřel své dveře, byly z okopaného dřeva tmavě hnědé barvy, a na ně někdo připíchl papír, na kterém stálo jediné slovo: Monstrum. Usmál se. Jediná přezdívka, která kupodivu nelhala. Zbytek byly výmysly pro dětičky, aby se ho příliš nebáli.

 

Dveře zavrzali známým tónem. Prošel futry a zavřel za sebou. Nezamykal, nikdo se dovnitř neodváží. Vybavení pokoje bylo jednoduché. Rozvrzaná postel bez nebes, noční stolek, psací stůl pokrytý papíry a tužkami, přeplněná police s knihami, a plechovka s jeho majetkem. Dvanácti galony, třiceti pěti srpci a pár cvrčky, co se váleli vedle v misce.  Přívěšek z tepaného stříbra, medailon na kůžičce ve tvaru velké mince s podivným pokrouceným znakem, tři prsteny, osmnáct zlatých zubů a soška pohanského boha ze zlata. Na krku se mu houpali na železném řetízku tři medailony ochrany proti uhranutí, napadení mysli a jedním, co vlastně ani nic nedělal, ale prostě ho nosil.

 

Stáhl si přes hlavu tričko a hodil jej na proutěný koš, který dával za dveře. Skřítci sem nechodili. Dříny nechal svlečené vedle postele a stáhl i trenýrky, které hodil na koš. Nahý si lehl do postele a přikryl se zašedlou pokrývkou. Levou ruku si dal za hlavu, pravou nechal ležet na dece. O pár minut později, usnul.

 

*

 

Ráno si sedl jako první ve velké síni ke Zmijozelskému stolu. U Nehelvítského seděli tři jeho vrstevníci, u Havraspáru neseděl nikdo a u Mrzimorského dvě třeťačky. Zvedl z kopičky ranní vydání Denního věštce a podíval se na hlavní stranu.

 

Středa 18.4. 2012  -  Irsko vyhrálo proti Německu 840 : 230, Irsko postupuje do finále, kde se utká s Britským národním týmem.

 

„Nuda.“ Řekl jen a prolétl další strany. Začetl se až do nekrologů. Jen dva obchodníci z Kolier city, jeden Ministerský úředník a nějaký stařík z Potterova náměstí. Nic zajímavého, nic pro něj zajímavého. Přitáhl si ošatku s čerstvým chlebem a vybral si krajní krajíčky. Na talíř si dal pár uzenek, přidal vajíčko dělané v páře a nalil si džus.

 

Akorát když dojídal, uslyšel hýkavý smích, který mu vadil. Tedy víc než ostatní hlasité projevy jeho vrstevníků.

 

„Ještě že jsem po jídle.“ Řekl pro sebe a otřel si rty ubrouskem, který zmuchlal a nechal ležet na talířku. Dopil už ve stoje džus a ohlédl se. Z vstupní síně vycházela všemi oblíbená, Daisy Weasleyová, dcera jejich „spasitele“. Zbouchnul tehdy mladou Ginny než se nechal hrdinně zabít při střetu s Voldemortem. Kromě něj to schytala většina bájného Fénixova řádu a přežila jen Ginevra Weasleyová a beznohý bystrozor, jmenoval se asi Kingsley. Její dcera, zplozená údajně spasitelem, teď stála ve dveřích síně a za ní šli její kamarádka Frankie a její bratranec Mark.

 

Daisy měla tmavohnědé, až černé vlasy, modro zelené oči, hezkou tvář, sexy postavu a byla oblíbená, chytrá a kouzla na praktické úrovni byla průměrná. Mark byl o hlavu vyšší než Daisy, byl to blonďák s modrošedýma očima, statnou postavou a byl to útočník v Nebelvírském týmu. Byl to prý pohodář ale uměl se bránit. Frankie byla hnědovláska s krátkými vlasy, brýlemi s tenkými obroučky a chytrýma modrýma očima. Byla to chodící encyklopedie kouzel a pouček, pro praxi průměrná, pro boj naprosto nepoužitelná. Všichni tři obhlídli síň a věnovali mu jen krátký pohled.

 

„Hele Monstrum vylezlo z nory.“ Ozvalo se za ním. Natočil hlavu a usmál se. Zuby se mu tak nějak zaleskly.

 

„Jo, Dachinsone, chceš ukázat, jak vypadá chlap?“ Zeptal se otře a holohlavý kluk s tělem boxera si jen pohrdavě odfoukl a zamířil dál od něj. On si jen všiml podivného pohledu dvojice Nebelvírských dívek a Markovu hodnotícímu rentgenu. Jen si odfrkl a vyšel ze síně. Mířil k učebně Černé magie. Tam kupodivu chodil i Mark, jako jediný z Nebelvíru.

 

Opřel se o stěnu a pocítil chuť si zapálit. Určitě by mu to prošlo, prochází to pravidelně skoro všem, ale chuť odehnal. Jen přemýšlel, co asi bude dnes profesor Hidana chtít. Snědý chlápek, co měl plášť podivně vyboulený na boku, kde mu hádal přinejmenším meč, byl profík, co se Černé magie týká. Z úvah ho probral až křik kouzel a zvuky boje. Přímo kolem něj se prohnala útočná kletba schopná při silném soustředění utrhnout nohu. Stál mezi bojující dvojicí. Mark proti blonďatému ďáblu s vizáží andílka.

 

„Sebastiane Notte, ještě jedno kouzlo a zapojím se já. Pro tebe Wako to platí taky.“ Ozval se tiše a začal rukou sahat do zadní kapsy kalhot. Oba vykryly kouzla a čekali. Přihlížející dav ani nedutal. Dva rivalové, už jen tak ze zvyku, nenáviděný a obávaný student Zmijozelu. Nebál se jich, oba od něj dostali výchovnou porážku loni v parodii na soubojový klub. Prý souboje, spíš to byla přehlídka karikatur, baletu a pokusů o kouzla. Mark vydržel půl minuty a pět sekund, Nott čtyřicet sekund. Druhé a třetí místo v „žebříčku“.

 

„Dobře Zrůdo.“ Řekl Nott pohrdavě a viditelně schoval hůlku. Nespouštěl oči ani z jednoho. Mark zvedl v gestu smíru ruce k hlavě a sklopil hůlku. Nechal jí vklouznout při pohybu ruky do pouzdra na pásku. Jmenovaný jen dokončil pohyb ruky a vyndal si kožený zápisník a tužku. Všichni v chodbě si trochu oddechli. Slyšel to. Klapnutí zámku vedle sebe čekal, proto se jen otočil kolem osy a vešel do třídy. Zamířil k prázdné lavici v zadu, kolem něj byl kroužek prázdných židlí, kam si nikdo nesedne.

 

Sedl si na židli, nohy hodil vedle sebe na vedlejší a zaklonil se i s židlí. Zápisníček pleskl o stůl a vedle něj zadrkotala tužka. Zaklonil hlavu a usmál se. Jak očekával, všichni na něj zírali. Některé dívky až trochu zasněně, mutant a záhadný kluk co se ho všichni bojí, musí to být dost dobré. Jeho charakter spojený s pověstí to kazil, žádná si netroufla. Profesor stál opřený o stůl. Měl vyholenou hlavu, tak před týdnem, měl na hlavě už krátké strniště tuhých černých vlasů. Prořídlý neupravený plnovous, černé zapadlé oči, výrazné lícní kosti a širší nos. Měl na sobě černou košili s vyhrnutými rukávy, černé kalhoty, držené v útlém pasu koženým páskem. Další pásek měl na levé straně o deset centimetrů níž než ten pravý. Cíp pláště ale levou stranu zakrýval prostě pořád, nijak nešlo odhadnout, co ho na opasku tíží. Zmíněný černý plášť měl tak nějak zatočen kolem levé části těla, vzadu jen mizel v košili. Prostě podivné oblečení, byla z něj cítit temná magie.

 

„Zklidněte se. Dnes probereme trochu všem známé neprominutelné kletby, a nyní konečně všech čtrnáct.“ Řekl a přes rty mu přeběhl úsměv. Všichni sebou tak nějak škubly, jen mladík v zadní lavici se tvářil pořád stejně. Jen se  pousmál. Čtrnáct neprominutelných kleteb, tolik jich doopravdy bylo. Ubohé tři, které znala široká veřejnost, to byly jen tři lehčí, z těch ošklivých.

 

„Čtyři smrtící, čtyři mučící a čtyři takzvané zotročující, plus dvě bonusové.“ Podotkl a křída sama napsala tři odrážky a prázdný bod nakonec, na tabuli.

 

„Nebudu vám tu je prachsprostě popisovat, chtěl bych, abyste si je prožili, viděli co způsobí, co dokáží. Chtěl bych, abyste viděli, co se s vámi stane, pokud je použijete.“ Řekl ledovým hlasem. Třída se otřásla. I Nott, rádoby největší tvrďák, se otřásl pod učitelovým pohledem. Ozval se smích. Všichni se vyděšeně podívali na Zrůdu.

 

„Můžu jít první?“ Zeptal se a profesor přikývl. Odstoupil a ze stolu vyndal dřevěnou mísu se znaky kolem něj. Myslánka. Tu položil na stůl a vyprázdnil do ní dvanáct lahviček. Profesor se s úšklebkem odtáhl od misky a mladík se zvedl. Přešel šouravým krokem v žabkách k misce a naklonil se. Myslánka ho pohltila a on se propadl na louku. Byla noc, měsíc za dva dny v úplňku, cítil jehličí, krev, moč a pot. Spálené maso a lidský strach nepočítal. Kolem něj prošli dvě postavy, v černých přiléhavých kombinézách. Měli na zádech meče a v rukou hůlky. Šel s nimi. Byli na paloučku, kde mezi dvěma kůly vyselo zubožené tělo černovlasého muže se smaragdovýma očima.

 

Poznal ho, jeho obrazy vysely všude. Jen se zašklebil. Tohle by neměla vidět Daisy.

 

*

 

Myslánku opustil sám, po čtrnácté kletbě a jejích následkách. Pro něj to bylo pár hodin, pro ostatní minuta. Narovnal se a podíval se do očí profesora. Jen se trochu roztřeseně pousmál a stejným krokem jako předtím přešel ke své židli, kam si sedl a nohy vyhodil na tu vedlejší. Ticho ve třídě bylo přímo panické. Jen zvedl oči a podíval se do třídy.

 

„Zas tak strašné to není.“ Řekl a ihned se přihlásil Nottův kamarád, nějaký Barog.

 

Ten to nevydrží, pomyslil si mladík a zkoumavě čekal, že vyleze ven. Ihned se vrhl k umyvadlu a celé ho pozvracel. Profesor se pohrdavě zašklebil a nechal to zmizet. Vyzval dalšího.

 

Tři dívky hystericky brečeli a zvraceli, dvě oněměli, jedna byla v celku v pohodě, Nottová vždy vydrží víc. Byla to sestřenice Sebastiana, rázná a násilnická bruneta s pevnou rukou, pod kterou držela i několik kluků. Jediná ze všech se s Monstrem snažila navázat nějaký ten kontakt. Využít ho. Nepovedlo se, od té doby má jizvu na břiše. Ona, tedy.

 

Následoval Mark. Mark to k jeho velkému překvapení ustál, jen vypadal otřeseně a trochu opoceně. Jinak jen přikývl a sedl si. Když dosedal na židličku, podíval se na Něj. Krátký pohled je spojil, ihned se ale spojení přerušilo. Usmál se, Mark sledoval dalšího zvracejícího.

 

Zbytek to zvládl průměrně pozvraceně, kromě něj, Marka a Nottové to nikdo nevydržel. Mark je tedy taky trochu zvrácený na temnou stranu, pomyslel si v duchu a něco si naškrábal do zápisníčku. Zazvonilo, a profesor jim dal deset minut na oddech. Šklebil se při tom na Zmijozelskou bandu. Jejich řečičky o Černé magii byli pověstné, jenže skutek-utek.

 

*

 

„Vidím, že vás to nějak zmohlo. Pár lidí vidělo víc než čtyři kletby naživo, jen málo kdo přežil použití těchto kleteb. Následující dvě hodiny a kousek, až vás rozpustím, bude váš úkol, najít o těchto kletbách co nejvíc. Viděli jste jejich vytvoření, účinky, následky a vše okolo, ale chci po vás do příští hodiny za čtrnáct dní o těchto kletbách u každé alespoň dvě strany. Celkem tedy více jak dvacet osm stran. Chci ale víc, tohle bude na H. Pokud bude mít něco menší rozsah než třicet stran, ani to nečtu. Učíte se jednou černé magii, naučte se jí využívat, tak, aby se na vás nepřišlo, a abyste nevpadli v podezření. Zahlazujte stopy, přepadejte se navzájem, vylupujte, obírejte o myšlenky, cokoliv je dovoleno, pokud se na něco nepřijde, nestalo se to. Máte volno. Čtrnáct dní.“ Zakončil to s úšklebkem a vypakoval je ven. On vyšel poslední. Profesor za ním zavřel a zamířil do svých komnat.

 

Musím to vyřešit brzo, nechce se mi tím ztrácet čas, prohodil si, když procházel dveřmi z učebny. Ostatní jen štěbetali o tom, že mají volno a co to mělo znamenat ten konec. On pochopil záměr profesora. Pár studentů jistě také. Nott, jeho sestřenice a Mark nemluvili s ostatními, přemýšleli asi, co udělají.

 

Hned hůlkou zastíracím kouzlem zamaskoval sám sebe, druhým kouzlem se skryl ještě lépe. Profesor se ostražitě díval kolem, ale prošel kolem „prázdného“ výklenku a zamířil k sobě do kabinetu. Tichým krokem kouzly upravenými botami, nedělal hluk, navíc byl když chtěl velmi tichý. Profesor si ho nevšiml. Cítil z něj ale nervozitu, určitě pocítil jeho přítomnost na psychické úrovni. Nevěděl koho, ale věděl, že někdo kolem něj je.

 

Teď nebo nikdy, pronesl v duchu a hůlkou zamířil na záda profesora.

 

„Potio-phrenos.“ Sykl se zlostí vůči profesorům. Silná kontrolovaní kletba udeřila naplno, profesor už byl ale otočený, nestihl vypálit štít. Kletba ho srazila k zemi. Monstrum má osmdesát dva vteřin, aby z něj vytáhl to, jaké knihy potřebuje, a kde jsou. Ihned mu silným nitrozpytem naboural permanentní hráz nitrobrany. Málem ji neprolomil. Dvacet sekund.

 

Mučící, zotročující, smrtící… čtyřicet pět sekund. Bonusové, ty v hlavě neměl. Neznal je o nic víc, než teď on. Měl už jen chvilku, vytanuli mu v mysli zaprášené knihy, svitky v pozůstalosti po Zmijozelovi, kniha vázaná v lidské kůži, psaná krví, kterou mělo ministerstvo pod velmi přísným dohledem. Pak jen obrazy domů a dvou hradů, kde se knihy nacházejí. Měl posledních pět sekund. Natvrdo přinutil profesora se zvednout a vypálit kletbu svazování do prázdného výklenku. Přemazal mu krátkodobou paměť, jeho slova a kouzlo mu zmizelo ze vzpomínek, sekunda. Udělal tři skoky a vpadl do tajné chodby v mizejícím kameni.

 

*

 

Oddechoval vynaloženým úsilím. Má všechno, co potřebuje. Jen sehnat knihy. V Bradavicích není ani jedna, což se dalo čekat. Má čtrnáct dní, aby vykradl ministerstvo, okradl pár bývalých a hledaných smrtijedů, Knihovnu v Berlíně, Magický Louvre a nakonec sídlo samotného Pottera. Potter Manor, bývalá pevnost a nyní opuštěný hrádek, kde se údajně Potter skrýval před Voldemortovou armádou zla. Kde je, to nikdo nevěděl.

 

„Ale jeho dcera…“ nedokončil. Usmál se a vyšel chodbou po tmě dolů po oslizlých schodech. Zatuchlinu už ani nevnímal, tahle chodba končila dvě patra pod Zmijozelskou společensko místností.

 

*

Mark dosedl na červenou sedačku a promnul si bradu. Jak se dostane k tak tajným a nechutným informacím? Nevěděl, jen ví, že pár knih s podobnou magií měl Harry Potter. Daisy je jeho dcera, navíc do jeho domu má Mark přístup, tedy do pár pokojů, ale s pár kouzly se tam dostane. Víc mu vadilo, že bude muset přepadnout pár spolužáků, a ukrást jim vzpomínky, výpisky, nebo se jim vloupat do věcí. O tomhle úkolu, se navíc nemůže zmínit Daisy ani Frankie.

Zvedl se a podíval se po místnosti. Nikdo tu nebyl, nečekaně. Na hodinách bílé magie je nechají plný čas. Na hodinkách viděl, že má ještě dvě hodiny. Ví kde hledat, a v sídle by neměl nikdo být. Přemístit se tam dá, jen s heslem, to on má. Vyběhl schody do pokoje a vzal si černý plášť a pak z okna vyletěl na koštěti k lesu. Za jeden dub ho schoval a zakryl kouzly. Potom se po pronesení hesla přemístil pryč.

Znovu pohlédl na hodinky hned jak se s prásknutím přemístil. Má 113 minut. Sice nemá povolení k přemisťování, to bude dělat za měsíc, ale pokud se vloupává do osobní pracovny Harryho Pottera, je mu povolení k přemístění ukradené. Přešel málo pečovaný dvůr a vyběhl osm kamenných schodů. Dveře s tepanými klepadly se otevřeli sami. Prach a špína na zemi byla tak půlroční, naposledy tu byli před dvěma lety, kdy tu byla oslava narozenin Daisy, 14. srpna. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. Roztrhl si ruku o růžový keř v zahradě za domem a v kuchyni mu ránu vymývala sama Ginevra. Vyprávěla mu o tom, jak si roztrhla sama ruku, když sídlo s Harrym a jejich dvěma přáteli koupili a snažili se vyklidit. Nikdy se jim to nepovedlo, bylo moc rozlehlé. Pracovna ale měla být někde v druhém patře, okno do zahrady bylo francouzské s malým balkónkem bylo právě z pracovny. Prošel chodbičkou do jídelny a kuchyně. Dveře na zahradu byli zarostlé travou. Musel je doslova vyrazit. Podíval se na balkon. Tudy se tam dostane, z domu měl strach, bylo tam cosi divného. Navíc dveře budou určitě zakouzlené. Okna možná ne. Došel po pěšince k rozpadlé zídce a sebral kámen. Pohodil si jej v ruce a mrštil proti oknu.

Třeskot skla a ohnivý jazyk vyletěl rozbitou tabulí skla. Mark se zašklebil. Jak čekal, samotný dům byl chráněný jen zvenku, kolem zdí. Pokud však zrádce pronikl do domu, do pracovny s cennostmi a dokumenty se nedostane nezpozorován. Další kámen prošel do pracovny a jen narazil do stolu. Žádná další kouzla asi už nefungují. Přešel k břečťanu na stěně pod balkonem a vyzkoušel jeho nosnost. Udrží ho, nebo by tedy měl. Rychle vyšplhal a přelezl na zábradlí. Než seskočil na opršené a zašedlé dlaždice, vytáhl hůlku. Tou pronesl několik diagnostičních kouzel. Tlakové kouzlo spouštělo pak znovu ohnivý dech. Tedy podlaha je začarována a pokud bylo porušeno sklo, vyvalí se proud ohně.

„Důmyslné.“ Podotkl a pár kouzly zablokoval tlakové kouzlo. Z kapsy vytáhl jeden cvrček a odsunul se po zábradlí za sloupek, ramenem se opíral o stěnu domu. Takhle by ho nemělo kouzlo smést. Cvrček hodil na dlaždici. Čekal výbuch ohně přímo před sebou, ale nic. Opatrně seskočil a do pokrčených kolen dopadl. Nic. Vytáhl se do své výšky a přešel k rozbité tabulce vedle kliky. Sklo zaskřípalo pod jeho podrážkami.

Už chtěl dovnitř strčit ruku, ale nakonec si to rozmyslel. Utrhl větev z břečťanu a tu strčil do okna. Projelo větrné ostří těsně u skla a odseklo čistým řezem bez tlaku do ruky větev. Jen se podíval na svou ruku a polkl. Nahlédl dovnitř a viděl kámen přeseknutý napůl.

„Kurva.“ Zaklel a začal hledat shluk kouzel. Na hodinkách viděl, že uběhlo dvacet minut od doby, co přišel.

Po pěti minutách vzpomínání na kouzla, našel osm směrových čtecích run, které sledují pohyb. Vyřadil je z provozu a další větvička byla v pořádku. Dalších deset minut. Konečně se odvážil dovnitř strčit ruku a otevřít kliku. Dveře zavrzali a bouchly o kámen. Leknutím odskočil k zábradlí, až málem přepadl. Oddechl si a vešel opatrně s hůlkou v pozoru do místnosti. Vypadala už dobře. Všiml si, ale petlice na dveřích a runách po futrech vchodových dveří do domu. Tudy by neprošel asi nikdo. Zvenku se jeví jako dveře, je tam ale nějaký štít, přenosové kouzlo a poznal pár dalších run. Radši přešel k pulpitu v rohu místnosti, kde ležela otevřená kniha.

„Kouzla pouštních lidí…“ řekl a otočil desky na první stranu. Výjev roztrhaného muže na kůlech, následovaný ukřižovaným mužem s nohama končícíma cáry masa a krve mu napověděli, že knihu našel. Vzpomněl si na kouzlo, které Frankie používala asi častěji než Lumos.

„Quaero mens.“ Pronesl a myslel na čtrnáct jistých kleteb. Kniha se zavířením prachu, který ho rozkašlal, se otevřela na jedné straně. Tam zůstala asi sekundu, pak se znovu přetočila na předposlední stranu, kde zůstala. Pamatoval si číslo té první, byla to 396. Obě kapitoly okopíroval na papíry, co leželi na stole. Nečekal, že se bude kniha bránit kopírování, proto ho silný mentální odpor od knihy zarazil. Dva a třicet stran o mučících kouzlech a osmnáct stran o zotročovacích kouzlech.

Knihu zavřel, a snažil se upraveným přivolávacím kouzlem přivolat bájnou Knihu předků, kterou podle povídaček Potter vlastnil. Byla to kniha o prastarých rituálech a stylu kouzlení, které dnes nikdo nezná a ani nepamatuje. Nechal jinak pracovnu být, pohlédl jen na fotku bývalého Fénixova řádu. Usmívali se, viděl pár tváří, které by možná poznal, z fotek z novin při vzpomínkových akcích, pár obrazů na hradě a nemocnici a známý obličej bývalého ředitele Brumbála.

Vylezl na balkónek. Do kapsy si dal obě větvičky, kusy kamene, zavřel za sebou a napravil veškerá kouzla. Ještě opravil nánosy prachu v domě a dveře. Skleněnou tabulku opravil hned, ještě než slézal dolů. Potom zavřel vchodové dveře a přemístil se ke koštěti. Akorát mělo zvonit na přestávku, a on musí na lektvary. Naskočil na koště a vyletěl k věži. Čekala tu sova, s tištěným strojovým vzkazem. Výpis kleteb a míst, kde se nacházejí. Ušklíbl se. Potterovo sídlo tam nebylo.

Poslední komentáře
18.12.2008 12:08:35: Koneckonců, proč ne? Když ti to udělá radost :-) Brazílie... jo, milej zlatej, ta bude muset počkat ...
18.12.2008 08:43:59: Jistě Figot... dáme rande? Co ta brazílie, platí pořád?
12.12.2008 00:09:38: Temné a zlé a přesně to, co mě přitahuje... :-)
02.12.2008 08:10:18: Temné... zlé... Jako já?
 
Prohlašuji, že obsah stránek může být pro někoho urážející, nevhodný a dokonce nechutný. Doporučuji číst osobám starším 18 let.